Desky roku 2016 podle Full Moonu: 2. místo

Žebříčky? Tak určitě. Výroční štafle podle redaktorů a dalších přispěvatelů Full Moonu jsou tu s druhými místy (tady hledejte páté, čtvrté, třetí a zítra první místo) v oboru Nejlepší deska roku, a to jak mezi zahraničními, tak i tuzemskými zástupci. Tentokrát magie dětství a smrt.

Domácí

2. Tomáš Palucha – Guru (Silver Rocket) 78 bodů
Guru. Totem, který se stavěl spoustu let, všechno, co za něco stojí, trvá dlouho. Je to o výdrži, trpělivosti a odvaze sledovat vytyčenou trasu, i když se třeba zrovna nechce nebo do toho přijde práce, srdce nebo nějaký další zádrhel. Cesta se klikatí, ale od náčelníka Apačů je to k Brodskému, Sovákovi a Libíčkovi vlastně jenom kousek. Rambo vykukuje zpoza rohu a okolnosti se mění stejně rychle jako historky, zábava a pospolitost ale zůstávají. I když, mění – takový Marek Eben přes všechnu seriózní snahu zůstane Válečkem už napořád a Gábina? Tu mu závidíme dodnes. Řeč je o vůni, která čekala za brankou na chatě, lákala tajemnem a dobrodružstvím, i když jsme šli jen přes kopec s pytlačkou k potoku na potěr. Chutné nebezpečí. Ten pocit být spolu v divočině už nic nepřekoná, někomu to vydrželo dodnes, jiný si alespoň občas vzpomene. Závidíte? Právem. (Michal Pařízek, Full Moon #65, září 2016)

Tomáš Palucha se v roce 2016 skutečně neflákali, první samostatné LP doprovodila ještě kazeta Kámen mudrců a na úplný závěr roku také digitální živák Pleasure Zone, zachycující dream team sestavu s Alexem Hallem (Grails) a Timem Remisem. K tomu spousta povedených koncertů, dva z nich také s coloradskými Slim Cessna’s Auto Club a účast na několika kompilacích. Hodně dobrý rok a spousta legrace k tomu. Honzo, řekni jak to tenkrát bylo. „Já u nás vnímám naopak velkou míru nadsázky a ironie – řeč je o názvech, humor v hudbě samotné je jiná věc. Názvy skladeb jsou často naše potutelné interní vtipy, takže to jako nadsázku možná chápeme jen my. Ale když pojmenujeme jednu ze skladeb Vyšší záměr, je v tom jak určitá dávka vážnosti, tak velká dávka sebeironie. Je to jako ta připomínka „aby ses neposral“. Hudbu bereme smrtelně vážně, a proto si z toho všeho trochu děláme legraci.“ (Jan Tomáš v rozhovoru pro Full Moon #59, březen 2016)

Zahraniční

2. David Bowie – Blackstar (Columbia) 107 bodů
Je nemožné vymanit se kontextu smrti, ale chci to zkusit. Ostatně slyším titulní desetiminutový opus Blackstar, úvodní tóny ještě před nástupem neurotického beatu, a srdce mi nestojí, ale tepe, obrací krev tělem, které poslouchá a vnímá, které rozplete chvění vzduchu do pocitu, nálady, myšlenky. Desku s hvězdou na čele otevírá kód (nebo zaklínání, chcete-li) v nejlepší Bowieho tradici: do zpěvákova žalozpěvu bodá syntezátor, řeč je o tajemné „villa of Ormen“, a když už máte pocit, že se začínáte orientovat, písnička se rozplyne do mezihry z jiného světa – dokud si ji flétny nestáhnou zpátky k rituálu, který může odkazovat k Aleisteru Crowleymu, Bowieho dávné lásce Hermioně Farthingale nebo Elvisovi. Máte vybráno? (Lukáš Grygar, Full Moon #58, únor 2016)

Způsob, jakým rok 2016 začal, nebyl úplně nejšťastnější. Stín, který desátý lednový den černá hvězda vrhla na celý zbytek roku se šestnáckou v erbu, byl natolik monumentální, že se mu dokázal vyhnout jen málokdo. Smrt jako umělecké dílo? Nechme na hlavě. David Bowie se rozloučil důstojně, stylově a s grácií. Jedním ze svých nejlepších alb, ani se nechce vzpomínat za jak dlouhou dobu. Hudební nahrávka by stejně jako jakékoliv jiné umělecké dílo měla být posuzována nejspíš odděleně od soukromí tvůrce. Měla by mluvit sama za sebe, mít obecný přesah. V tomto případě to ale nejen není možné, je to dokonce nežádoucí. Bowieho odcházení je záměrně ústředním tématem, které sice naštěstí nesklouzává do příliš osobních rovin, přesto právě konkrétní souvislosti přidávají albu ten poslední stupínek k absolutoriu. (Akana, Full Moon #58, únor 2016)