Jiří V. Matýsek | Články / Recenze | 15.03.2017
Sepultura už dlouho není tou kapelou jako v devadesátých letech. Bratři Cavalerové se dávno rozutekli do vlastních projektů a ani služebně nejstarší člen současné sestavy – basák Paulo Jr. – není v kapele od začátku. Sestava v čele se zpěvákem Derrickem Greenem přesto nese vlajku Sepultury dál a novinka se v jejich diskografii rozhodně neztratí.
Machine Messiah je dalším z řady dystopických alb, kterými se to v poslední době jen hemží – válka, ekologické problémy, je odkud čerpat. Sepultura sáhla po tématu strachu z narůstajícího vlivu techniky a technologií, které jako by bylo pro jejich hudbu stvořené.
Machine Messiah začíná titulní skladbou ve středním, valivém tempu; vystřídá ji ostrá, až hardcorově sekaná vyřvávačka I Am the Enemy. A to jsou ve zkratce polohy, mezi kterými se album pohybuje. Green ze sebe vydal maximum, každým výkřikem, growlem i čistým tónem dokazuje, že do Sepultury prostě patří, i když puristé samozřejmě nedají dopustit na období, kdy byla kapela pevně v rukou bratří Cavalerových. Green má v sobě nespoutanou energii a jakousi jen obtížně napodobitelnou mužnou auru, do které halí celé album. Kapela mu zdárně – a nepřeslechnutelně – sekunduje. Zvuk sám nepotřebuje žádnou progresi, jen náznakem zaslechneme onen originální „pralesní“ nádech, který je pro Sepulturu typický (instrumentálka Iceberg Dances). Přímočarý metal drtí, bourá a trhá, i tak ale zůstává dost prostoru pro melodie a s nimi i drobný posun ve zvuku směrem k čistotě výrazu a větší posluchačské přístupnosti, nikoliv na úkor agresivity a energičnosti.
Sepultura nikomu nic dokazovat nemusí. Na troskách původního bandu vznikla funkční kapela, které sice nese slavné jméno, ale i kdyby se jmenovala úplně jinak, s Machine Messiah by bodovala stejně.
Sepultura - Machine Messiah (Nuclear Blast, 2016)
www.sepultura.com.br
Jakub Veselý 21.11.2024
Inšpiráciami sa Templeman netají, na R&B a soulových prvkoch sa podpísala hudba Stevieho Wondera a Princea, indie rock s jemnou psychedéliou pripomínajú Tame Impala alebo MGMT.
Magdalena Fendrychová 11.11.2024
Texty se nezabývají současnými společenskými problémy nebo zásadními citovými zvraty, spíš popisují každodenní situace a fantazie.
Žofie Křížková 05.11.2024
Dvaačtyřicetiminutová stopáž zahrnuje jediný track a ten nabízí ponor do hluboce meditativní lázně neopakovatelných nuancí. Za týden v Praze.
Sára Prostějovská 28.10.2024
Synthpopové Forgive Too Slow vypráví deset krátkých příběhů lásky, jíž autorka v každém z nich nahlíží jinýma očima.
Šimon Žáček 28.10.2024
Druhá série Rodu draka se tak moc věnuje intimním chvílím rodinných členů, až zapomíná na zásadní konflikt. Anebo je to záměr?
Lea Valentová 25.10.2024
Dômyselnú dramaturgickú pavučinu tak organizačný tím pretkal napríklad lokálnymi mýtmi aj ladením nástrojov z mimoeurópskych lokalít.
Michal Berec 05.10.2024
Nosným kameňom je hypnotická repetitívnosť motívov, improvizácia na pomedzí apalačského folku a jazzu, ktorá sa ale môže postupne začať zlievať.
Richard Michalik 31.08.2024
Opäť cez vydavateľstvo Constellation (Godspeed You! Black Emperor, Jerusalem in My Heart) a opäť s rovnakým producentom (Zach Scholes).
Jakub Veselý 30.08.2024
Názov Doomer Music je na mieste a album nám prináša pohľad do sveta, v ktorom sú ľudské emócie potlačené, kde môžeme vidieť len drsnú schránku panelových domov.
David Stoklas 27.08.2024
Final Summer je deska, ze které čiší životní síla a touha něco dělat. A dělat to navzdory příkořím.