Články / Sloupky/Blogy

Fanouškovská #1: Coldplay

Fanouškovská #1: Coldplay

Davo Krstič | Články / Sloupky/Blogy | 15.09.2012

První rande se nevydařilo. I po jedenácti letech si na něj dobře vzpomínám, přestože člověk by chtěl v hlavě uchovat jen to hezké a zbytek svěřit likvidátorům ze společnosti Lacuna, kteří ve filmu Věčný svit neposkvrněné mysli dokázali vymazat všechno nepříjemné a bolavé. Tuším, že to byl Paskvil nebo nějaký z jeho televizních následovníků. Chris Martin seděl připoutaný k židli, v pozadí hrálo piano a tenhle klouček s chmýřím pod nosem zpíval něco o pavoučí síti. Bože, proč už chlapi nezpívají jako CHLAPI, okomentoval jsem tehdy jeho falzet – já, který byl ještě pár let nazpět na větvi z teatrálního Bretta Andersona! Do toho uvědomělý moderátor říkal něco o velkém britském objevu a vycházející hvězdě, co se jmenuje Coldplay. A já si zase říkal, že takových už bylo a jak dopadli… Suede, Oasis… mimochodem ta písnička se jmenovala Trouble a dnes je pro mě jednou z největších srdcovek.

Když vyšla deska A Rush of Blood to the Head, byl jsem zrovna čerstvě zamilovaný. Coldplay jsem pořád úspěšně ignoroval, jenže pak se objevil videoklip The Scientist. Druhé rande nemohlo vyjít lépe a já byl rád za další šanci. Hříčka s pozpátku puštěným videem by sama o sobě začala po chvíli nudit, nebýt silné pointy. Obraz se dokonale spojil s textem. „Vezmi mě zpátky na začátek.“ Musel jsem to cédéčko mít kvůli jedné jediné písni. Po vložení do přehrávače nastal velký třesk. Dokonalá vyváženost sladkého a kyselého. Na jedné straně rozjívené In My Place a Clocks, na druhé Politik s takovým dojezdem, že jsem musel přesvědčovat sám sebe, že nádherný smutek je vlastně oxymóron. Na vyznávání citů bylo ještě brzy, ale já už věděl, že s touhle kapelou a tímhle albem chci trávit tolik času, kolik to jen bude možné.

X&Y. Těsně před vydáním jsem se zrovna chystal být opět čerstvě zamilovaný. Dotyčné jsem dopředu sdělil, že se o mě bude muset dělit s Coldplay a novou řadovku jí přepálil. Samozřejmě, že si hned oblíbila Fix You, kteroužto jsem já naopak s oblibou přeskakoval kvůli textu, za který snad bral tantiémy Michael Jackson. Dodnes tvrdím, že po textové stránce je tahle deska nejhorší ze všech, které Coldplay vydali. Ale když někoho milujete, naučíte se s jeho chybami žít a za čas vám přijdou i roztomilé. Víc než to, že kapela přešlapuje na mrtvém bodě, jsem tehdy řešil, kdy, proboha, už konečně přijedou do Prahy?!?

Z náklonnosti se stal regulérní stalking, už mi nestačila řadová alba a začal jsem pátrat po b-stranách singlů, koncertních záznamech a raritách. Láska a jiné závislosti. Objevil jsem tak mimochodem The Scientist, díl druhý. Tentokrát s podtitulem Gravity. Už jsem ani nedoufal, že se pokračování vůbec dočkám. Začíná trefným veršem „baby, it’s been a long time coming“. Dobrá kapela je ta, u jejichž béček si s údivem říkáte: proč tohle, sakra, nevybrali na desku. Coldplay mají takových B-sides deset do tuctu. Jenže když už vám někdo víc nabídnout nemůže, začnete se poohlížet jinde. Snow Patrol, Embrace, Keane. Chvilkové potěšení a rozptýlení, ale po čase jsem se stejně vrátil zpátky s omluvou a vysvětlením, že tamto nebyla láska, jen čistě fyzická záležitost.

Ať žije život, vykřikli Coldplay v roce 2008 a rozhodli se jednu ze svých vitálních oslav uspořádat i v Praze. Noc před zahájením předprodeje jsem toho moc nenaspal. Bylo pondělí, pět hodin ráno a já utíkal do nejbližší trafiky pro lístky. V první nešel terminál, ve druhé zase nemohli koncert najít. Nakonec jsem koupil vstupenky z nejdražšího cenového pásma a s pocitem vítěze začal v kalendáři odškrtávat dny zbývající do zářijového vystoupení. Místa na tribuně O2 areny byla sice luxusní, ale jaksi na protější straně, takže k podiu jsem to měl vzdušnou čarou nějakých čtyřicet metrů. Rozmrzelost vzala za své po pár minutách, a pak mi došlo, že já a 17 999 ostatních lidí v hale jsme naladili stejnou frekvenci. Nikdy dřív jsem na koncertě nezažil takový pocit souznění a sounáležitosti. Kompletní playlist pražského koncertu bych už asi v hlavě neposkládal, ale atmosféru toho večera mám dobře uschovanou ve Skladu šťastných vzpomínek. Hmatatelnou památkou se pak stali papíroví motýlci vypuštění ze stropu arény při refrénu Lovers in Japan. Pečlivě střežím modrého, žlutého a červeného.

Před téměř deseti lety se Coldplay zdáli být jen krátkodechým soundtrackem k mé tehdejší zamilovanosti. Nakonec se stali soundtrackem mého života. Upínám se k téhle muzice za libovolného emocionálního rozpoložení a v libovolném ročním období. Jako třeba teď o prázdninách, kdy mi nový singl dal zapomenout na fakt, že tento způsob léta zdál se být více než nešťastným. Písnička o slze a vodopádu fungovala jako ideální battery charger a její poslech mě lehce transformoval v králíčka duracella. Dumky žalky z jedenáct let starého debutu vystřídala apoteóza dobré nálady. Snad bude podobně znít i připravovaná deska Mylo Xyloto, kterou chce kapela vydat na konci října. I když, bez povědomí o kyselém nechutná sladké nikdy tak dobře, jak moudře praví Jason Lee ve filmu Vanilkové nebe. A kdoví, třeba budu v době vydání nové desky Coldplay opět čerstvě zamilovaný…

I’m going back to the start.

Info

Vyšlo ve Full Moonu #17> / 2011.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

5 zimních písniček pro tichou noc podle Full Moonu

redakce 22.12.2024

Dá se u nich rekapitulovat celý rok, stejně jako celý život, můžete být trudní a veselí a nejlíp všechno najednou.

Šejkr #145: Peříčka

Michal Pařízek 13.12.2024

Nikol Bóková vydává svoje Feathers zítra, dneska večer na Radiu 1 si dáme jednu ve světové premiéře. Feathers, peříčka.

Proč je jetel špatným křesťanem? Protože si nepřeje být spasen. (Gurumánie)

Minka Dočkalová 12.12.2024

Hra o čtyřech hercích není pro divadelní uskupení Bazmek entertainment nic neobvyklého, prvek interaktivity mě děsil jen zpola, i když LARPy spíš nemusím.

Preview: Le Guess Who? 2024

Maria Pyatkina, David Čajčík, Michal Pařízek 29.10.2024

Pokud někde objevovat, tak právě tady. Vybíráme z napěchovaného programu devět jmen.

Šejkr #140: V obraze

Michal Pařízek 04.10.2024

Dneska v osm večer na Radiu 1 spolu s Angeles Toledano, Melike Şahin, Autumnist, Juliánem Mayorgou nebo Cindy Lee. If You Hear Me Crying… leave me alone.

Šejkr #139: „I’m sure we’re not the only ones“

Michal Pařízek 20.09.2024

Šest dní u moře uplynulo tak rychle, že jsem se ani neotočil, a určitě nejen proto, že tam bylo 15 stupňů. Ale ve stínu toho, co se dělo/děje tady, už…

Šejkr #138: Prsten

Michal Pařízek 06.09.2024

Okruží severu sedí kolem mozku pevně a (možná) napořád, podobně jako prsten, který mám na prstě snad po třiceti letech. Přišel ke mně před Rouge, komu tak asi patří? Forget…

Tak daleko, tak blízko: Mario „Dust“ La Porta (Psychopathic Romantics)

redakce 29.08.2024

Mario „Dust“ La Porta si zařídil svůj bar, aby se měl kde zašít, taky si tam hrává. A se svojí kapelou jezdí po světě. Přijedou i do Kaštanu.

Šejkr #137: V přízemí

Michal Pařízek 23.08.2024

Štvanice minulý pátek hořela. První pražský Underground Overtake se povedl náramně, atmosféra euforická a velká stage, která u Bike Jesus vyrostla, byla zatraceně funkční i slušivá.

Válová a Janáček, abstrakce na třetí

Veronika Mrázková 13.08.2024

Současně je právě marnost a nevědomost, kde začít a kde skončit, vzrušující. Tlumí racio a vynucuje si takové oddání dílu, které se obejde bez faktického výkladu či pointy.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace