Gregor Samsa a proměna funky/punku

Když se Gregor Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že funky si velice dobře rozumí s drásavou kytarou. Vstal a zaléval to počáteční „eF“ zkreslením natolik vydatně, až začalo dorůstat do poctivého „Pé“.

A když už byl u toho překřižování, využil i svých jazykových kořenů a stvořil asi nejexotičtěji znějící funk na naší scéně. Maďarsko-české texty jsou neoposlouchané a porůznu se střídají, bohužel vnitřní proměny asi málokdo docení. Pokud maďarštině rozumíte, máte můj obdiv a slova si užijete rovnou, pokud ne, pro půlku překladů musíte na web. Ne že by to byl důvod ke fňukání, ale škoda to je.

Pomalé světlo rázuje v těžkých botách, což je časem deprimující, díky instrumentální zdatnosti se na něj ale nemusíte soustředit pořád. Attila Gál se nebojí prsty lámajících přeběhů přes tlusté struny, ty tenké jsou ostré a říznější a zlepšují čitelnost basy i bicích, které by se jinak utopily v sobě navzájem - takhle z nich prskají agresivní, nápaditá sóla plná kvákadel, příklepů a bendingu. Gregor Samsa si bere z funky i punku to lepší, výbornou groovy basu a silné, přímočaré zkreslení. Basové linky jsou mohutné a dominantní, kytarové riffy téměř teatrální. Trochu tím trpí rytmika, která hraje až druhé bicí, ale zároveň nabízí dostatek zvuků a kdy Bodák János zkouší omlátit každý koutek své sestavy, možná i něco okolo ní.

Výsledná směs zahrnuje i neoposlouchanou melodiku, halící Pomalé světlo do undergroundové mlhy. Písně jsou poněkud prkenné, za což může drajv i texty, jejichž dvojjazyčnost je dvojsečná. Na druhou stranu odvážná předělávka maďarské „neoficiální hymny“ Szózat v českém překladu je asi nejsilnějším momentem desky.

A pražští Maďaři mají ještě jedno eso v rukávu. Nástroje často upravují svůj zvuk, doplňují se, přidávají a prostupují, pořád je co poslouchat a album má velmi dlouhou trvanlivost. Nakonec zjistíte, že i když jste šli předešlý večer spát jako úplně jiný tvor, nová podoba je působivá a cítíte se v ní podezřele dobře.