Hanggai potřetí - příliš mnoho směrů

Album He Who Travels Far se přinejmenším vyrovnalo tomu nejlepšímu z dílny Yat-kha nebo Huun-Huur-Tu a mě osobně totálně rozebralo. Při poslechu třetí desky čínských rockově-folklórních kříženců Hanggai se ale nedokážu ubránit rozpakům, ne-li přímo zklamání. Hodnotím kladně, že se snažili posunout zase o kus dál, ale vydali se až příliš mnoha směry, ukrojili si hned několik různých krajíců a nepodařilo se jim strávit je tak, aby album drželo pohromadě a mělo takovou údernou sílu jako jeho předchůdce.

Skupina úspěšně odolala pokušení zploštit svojí rockovou verzi tradiční mongolské hudby pro potřeby povrchnějších mas. Lidové nástroje s těmi západními umějí stále provázat vkusně a nápaditě, v tomhle ohledu se útesům vyhnuli. Ale zdá se, že toho chtěli na jednu desku moc. Část repertoáru, zejména v první třetině, se vydala cestou rockového přitvrzení (Hong Galou s freneticky vířící kytarou je jejich vůbec nejostřejší kousek), další se obrací k autentické syrovosti i s hrdelním zpěvem a bez cizorodých příměsí (Qinghai Lullaby, Long Song..., Huhe Namjila), jiná preferuje balady, které sice oplývají nádhernými melodiemi (Gold Buttons, Golden Autumn), ale je jich příliš a nahrávku neúměrně natahují.

Další typ písní bychom ve zpěvníku tuvinských klasiků hledali marně, protože nesou jasné stopy čínského vlivu a svojí delikátností spíše než nekonečnou step evokují dvorské prostředí dávných vladařů Říše středu (obě dueta s hostující zpěvačkou – Miss Daughter a High Trees). Pak tu máme písně Ulanbatar Nights s akordeonem a Daya Bala se španělkou a tklivým klavírem, které už můžeme označit za čistě popové balady. Nejsou špatné, klidně bych si je rád poslechl, ale na jiné desce. A konečně je tu i jeden vyložený přehmat, kterým je zbytečné a křečovité reggae aranžmá písně My Mother.

Až do položky číslo 8 je všechno v pořádku a nadšení, ve které mě uvádělo He Who Travels Far, propadám znovu. Právě tady jsou koncentrovány ty nejnadupanější songy – titulní Baifang, Hershut Hero, Tavan Hasag, z níž twangující kytara dělá podklad pod velmi temný „eastern“ (v krotší verzi se objevila už na debutu kapely), nebo zmíněný nářez Hong Galou. Pak ale přichází bod zlomu, za kterým se stavba desky začíná drolit a napětí opadává. Problémem nejsou jednotlivé skladby, i mezi nimi najdeme nádherné kusy. Problematická je dramaturgie a délka. Ve chvíli, kdy absolvuju náročný baladický dvoják Long Song... a Golden Autumn (přičemž dvě další pomalé písně mu ještě předchází) a všechno ve mně volá po rytmičtějším osvěžení, naděje zchladí nepodařený reggae úkrok My Mother. Do konce už přijde jen jedna rockovější skladba, mocný jezdecký chorál Beautiful Mongolian Horse (také ten už Hanggai jednou předvedli, tentokrát na He Who Travels Far), takže nepříjemný dojem nastavované stopáže nemizí.

V žádném případě není důvod lámat nad Hanggai hůl. Meta předchozího opusu s jeho strhujícím tempem, koncentrací stoprocentních hitů a soudržností, která se nevylučovala s pestrostí, zůstala nedosažená. Na druhou stranu se tahle sympatická čínsko-mongolská úderka nedopustila žádného zásadního posunu směrem, který by vzbuzoval obavy o jejich budoucnost, jen to trochu přehnala s rozšiřováním obzorů a neuhlídala dramaturgii. Nepřestávám jim věřit a těším se na reparát.