Jakub Koumar | Články / Recenze | 10.03.2015
Říká se, že když dva dělají totéž, není to vždy totéž. Někdy to ovšem platí i pro jednoho, jako třeba pro Pražáky Vložte kočku. Jejich nová deska Hedvika totiž nese všechny rysy předchozí Seat, za níž si po právu odnesli Vinylu, ve skutečnosti je ale Hedvika holka z jiného těsta.
Vložte kočku se nezdráhají svůj předchozí koncept částečně obšlehnout, nakonec proč ne, když tak dobře funguje. V jedné skladbě tak sice po sestříhání a naprostém vydrancování Nohavicova Přítele zotročují i Lenku Filipovou, ale nesmrtelná palba jako Dvě nebo tři cesty to není. Ovšem jsou pořád stejnými mistry gradace. A je úplně jedno, jestli s ní vyrukují hned od začátku skladby jako s blitzkriegem, nebo začnou zvuky nahazovat jak lopaty hlíny na rakev - stupňování je pro ně denní chleba. A proto si můžou dovolit nejen kupit zvuky k vysněnému vrcholu, ale vrství na sebe i gradace samotné, první vlna pomalu skládá posluchače na kolena, a ta druhá, zcela nečekaná, míří přímo na solar.
Hedvika není bezuzdná, ani prvoplánová, má složitou osobnost. Je dezorientovaná v postdigitálním světě, neurotická z přebytku informací a emočně rozklížená, a jako my všichni plná uvězněných vzpomínek na kdysi. Z paměti se vynořují dávno řečené fráze jako Dobrý den, taky slyší dávné Kroky. A protože se částečně ohlíží zpátky, neběží bez rozmyslu kupředu. Ale kdo by myslel, že to bude romantická procházka, skončí se srdcem vyždímaným jako hadr na podlahu. Vložte kočku mají pořád nekompromisní drive, jen při něm víc přemýšlí a taktizují. Floutci dozrávají, rozhodně ale nestárnou. Jejich texty mají vtip, jsou krkolomně hravé a tentokrát je v nich víc světa okolo a méně rozervaného já. Na jízlivé aktuálnosti se ovšem nemění nic.
Poslouchat je, je jako nosit sluneční brýle v noci. Tvrďácké, ale vůbec netušíte, co vás čeká. A u Hedviky to platí dvoj, troj, čtyřnásob. Naprostá absence šablon jim dovoluje házet za sebe melodie bez ladu a skladu. Žádné vkládání kočky se nekoná, rovnou ji mrskli do hadronového urychlovače. To, co následovalo, byla obrovská exploze rozvolněně rapovaného zpěvu, bezpočtu přechodů v každé písni a zvuku jiskřícího i tíživého zároveň. Všechny částice nabírají čím dál víc strhující rychlost a se závěrem se řítí k otevřeným dveřím do černočerné tmy s úzkostným pocitem. Co bude teď?
Vložte kočku – Hedvika (Landmine Alert/Polí5, 2015)
www.vloztekocku.cz
Jakub Veselý 21.11.2024
Inšpiráciami sa Templeman netají, na R&B a soulových prvkoch sa podpísala hudba Stevieho Wondera a Princea, indie rock s jemnou psychedéliou pripomínajú Tame Impala alebo MGMT.
Magdalena Fendrychová 11.11.2024
Texty se nezabývají současnými společenskými problémy nebo zásadními citovými zvraty, spíš popisují každodenní situace a fantazie.
Žofie Křížková 05.11.2024
Dvaačtyřicetiminutová stopáž zahrnuje jediný track a ten nabízí ponor do hluboce meditativní lázně neopakovatelných nuancí. Za týden v Praze.
Sára Prostějovská 28.10.2024
Synthpopové Forgive Too Slow vypráví deset krátkých příběhů lásky, jíž autorka v každém z nich nahlíží jinýma očima.
Šimon Žáček 28.10.2024
Druhá série Rodu draka se tak moc věnuje intimním chvílím rodinných členů, až zapomíná na zásadní konflikt. Anebo je to záměr?
Lea Valentová 25.10.2024
Dômyselnú dramaturgickú pavučinu tak organizačný tím pretkal napríklad lokálnymi mýtmi aj ladením nástrojov z mimoeurópskych lokalít.
Michal Berec 05.10.2024
Nosným kameňom je hypnotická repetitívnosť motívov, improvizácia na pomedzí apalačského folku a jazzu, ktorá sa ale môže postupne začať zlievať.
Richard Michalik 31.08.2024
Opäť cez vydavateľstvo Constellation (Godspeed You! Black Emperor, Jerusalem in My Heart) a opäť s rovnakým producentom (Zach Scholes).
Jakub Veselý 30.08.2024
Názov Doomer Music je na mieste a album nám prináša pohľad do sveta, v ktorom sú ľudské emócie potlačené, kde môžeme vidieť len drsnú schránku panelových domov.
David Stoklas 27.08.2024
Final Summer je deska, ze které čiší životní síla a touha něco dělat. A dělat to navzdory příkořím.