Hip hop, „vysoké umění“ a marketing

Rap je již minimálně dvě desetiletí jedním z nejprodávanějších hudebních žánrů. Komerčně nejúspěšnější rapeři se vždy vezli na vlně zájmu pohybující se v určitých mantinelech, v lehce zjednodušené podobě a s ohledem na skutečnou mainstreamovou špičku se dají tyto vlny vystopovat minimálně dvě. Od konce let osmdesátých až do konce devadesátek se hip hop ve veřejném prostoru formoval jako síla odporu, rezistence proti státní a společenské mašinérii. V hlavní roli byl většinou znevýhodněný kluk z ghetta, který se snaží prosadit vzdor vnějším okolnostem. Vystupující nemusel být a většinou ani nebyl žádný svatoušek, i když i zde existují výjimky jako Vanila Ice nebo MC Hammer. Ale ti jen jako by naznačovali, co udělá s mediální prezentací hip hopu jeho vlastní úspěch. Začátek nového milénia s sebou přinesl proměnu mediálně rozšířeného rapera do podoby úspěšného byznysmena s obrovským majetkem, hromadou aut, žen a kolosálními domy. Tato marketingová strategie musela po čase strávit samu sebe a ukázat se v dlouhodobém měřítku jako příliš odtržená od reality a povětšinou především směšná. Vyvstala otázka, jakým způsobem na sebe nyní strhnout pozornost. Po svém se ji rozhodli vyřešit dva z nejznámějších rapových hlasů dneška: Kanye West a Jay Z a celá záležitost se ukázala v jasném světle v souvislosti s Jay Zho vizuálem k tracku Picasso Baby. Ale popořadě.

Případ první: Kayne West – Runaway
Když Kanye přemýšlel o tom, jak na sebe upozornit před vydáním minulé desky My Beatiful Dark Twisted Fantasy, napadlo jej rozšířit své portfolio o režisérskou a scenáristickou pozici. Jeho více jak půlhodinový snímek Runaway je sérií scén, které propojuje postava ženy-fénixe, která spadla v kometě přímo na Kanyeho jedoucího v Tatře MTX V8 po české silnici. Kanye v klipu nedělá věci, které by nějak dramaticky vystupovaly z jeho osobních či obecných klišé. Jízda ve sportovním autě, hra na MPC, honosná večeře, Kanye hrající na piano jako velký umělec a podobně. Nemůže chybět ani krapet rasově motivované provokace, která se dostavuje v průběhu večeře: ke stolu usedají pouze černí hosté odění do bílé barvy a veškerý obsluhující personál je až nebezpečně árijský. Ale proč ne. Snímek lze sledovat jako sérii jen volně propojených, jinak samostatných klipů nebo na něj pohlížet jako na celek a snažit se mu dát nějaký význam. Přestože zřetelné vyznění celku schází, nesugeruje to chatrnost koncepce, ani snahu o vyznění ve smyslu: „Já jsem tak vysoké umění, že mě nemůžete chápat.“ Runaway sice genitálie svojí genialitou netrhá, ale rozhodně se dá skousnout. A především Kanye uspěl v tom, co chtěl dokázat. Dokázal na sebe strhnout pozornost a album posléze zaznamenalo velmi vysoké prodeje. Kanye použil umění jako marketingový tah, ale zároveň z marketingového tahu neeliminoval veškerou uměleckost. Jako samozvaný hlas generace dokázal přijatelně spojit „vysoké s nízkým“ a ukázal nové možnosti mediální prezentace ikon rapu. Prezentace, která se snaží sbližovat a propojovat hip hop a vysoké umění.

Případ druhý: Jay Z – Picasso Baby: A Performance Art Film
Jay Z začínal jako hypeman legendárního Big Daddyho Kanea a prošel si vývojem hiphopové scény od jejích prvních velkých komerčních úspěchů. Vytvořil kvalitní alba, ale přesto jsem ho nejen já vnímal především jako úspěšného byznysmena, který se prodral k astronomickému bohatství. Světu je známé i jeho spojenectví s Kanyem Westem na společném albu Watch the Throne, ale ve snaze o spojování rapu s takzvaným vysokým uměním se ukazuje jako vychytralý epigon samozvaného mistra. Záměrně ponechávám stranou otázku, jestli už od počátku jsou všechny elementy hip hopu formou uměleckého vyjádření. Nepochybně ano. Ale je třeba vidět, že Kanye i Jay Z se nesnaží etablovat hip hop jako alternativní formu uměleckého vyjádření, jelikož v této podobě etablovaná je, ale snaží se ho ostentativně postavit na roveň tomu, co je jako umění vnímáno ve středním proudu a čemu ve všeobecném vnímání přináleží znak jisté vyšší ušlechtilosti. Ovšem po shlédnutí Jay Zho honosně otitulovaného „A Performance Art Film“ má člověk dojem, že mu počty zastínily mysl. Celý projekt spočíval v tom, že do prestižní newyorské Pace Gallery sezval větší než malý počet osobností, u jejichž jmen v závěrečných dlouhých titulcích významně problikávají tituly jako umělec, režisér či tanečník. Mezi pozvanými nechyběla zvučná jména jako Jim Jarmusch, Marina Abramovic a mnoho dalších a před nimi pak Jay Z šest hodin rapoval track Picasso Baby. Umělci po jednom předstupovali před Jay Zho jako před exponát a pozorně na něj upírali zrak, tančili a podobně, ale ve středu zájmu stále zůstával on. Po šestihodinové anabázi se sebral, za mohutného doprovodu bodyguardů odešel do limuzíny a odjel. Umělecké dílo mělo být dokonáno.

Netřeba zmiňovat, že celá sranda stála větší než obrovské množství peněz. Ale kde je tak vymodlené a tvrdě zaplacené umění? V tom, že se nechá očumovat známými představiteli jiných uměleckých oborů, místo aby s nimi spolupracoval? V tom, že skladbu Picasso Baby produkovala továrna na hity Timbaland? V tom, že vstup byl čistě na pozvánku, aby se vyhnul nenávistným reakcím? Či konečně v tom, že to celé nedává vůbec žádný smysl? Jen pro kontext je dobré dodat, že před vydáním neméně honosně otitulované desky Magna Carta... Holy Grail uzavřel velkou smlouvu ohledně reklamy na mobilní telefony. Celý akt se dá za umělecké dílo považovat tak možná při pohledu z vesmíru, ale při jakémkoli bližším přiblížení vyniká plytkost celého záměru a naprostá absence jakékoli smysluplné nosné koncepce. Přestože se určitě najde nejedna oslavná reakce, je zjevné, že mistr byznysu se tentokrát přepočítal.

Oba výtvory ukazují tendenci mediálně prezentovat rap jako něco vyššího, než za co je obecně považován nejen on sám, ale většinou i současná hudba obecně. Teprve čas ukáže, kolik epigonů ještě přibude, ale v rybníku kapitálních kousků se jen těžko bude jednat o snahu skutečně upřímnou.