Hlasy tří generací (Femi Kuti & Made Kuti)

Odkaz nigerijského hudebníka a aktivisty Fely Kutiho má stále co říct. Svědčí o tom jednak další a další kapely, které afrobeatový kánon úspěšně rozvíjejí a přetvářejí, jednak neutuchající aktivity jeho přímých potomků. K synům Femimu a Seunovi se nyní přidává zatím nejmladší hudebník v rozvětveném klanu, vnuk Made, který k vydání své albové prvotiny nazvané For(e)ward, na níž sám nahrál všechny nástroje, zvolil poněkud neobvyklou formu. Prostřednictvím londýnského labelu Partisan (kde vychází také reedice alb Fely Kutiho) ji poslal do světa bok po boku s novinkou svého otce Femiho, která nese titul Stop the Hate a oba netradiční dvojalbum společně zastřešili výmluvným názvem Legacy +. Jedním dechem se tak hlásí k rodinnému dědictví i ke snaze posunout ho dál.

V tomto směru má devětapadesátiletý Femi Kuti už vlastně splněno. Svým dílem inovací přispěl afrobeatu už na svých prvních deskách v devadesátých letech a od té doby hraje víceméně stejnými kartami. Made je tak logicky tím, kdo momentálně přichází s novými impulzy. Není lehké přesně pojmenovat, čím se jeho pojetí liší, odhodlání nenechat se svazovat pravidly žánru je ale zjevné. V jeho skladbách přetrvává vazba na jazzový svět, ale spíše než afroamerický funk ji tu zprostředkovávají původní africké rytmy. Struktura skladeb je volnější, dynamika členitější, přítomné jsou ozvěny dubu a soulu, a to především díky Madeho sofistikovanějším vokálům, které se od otcových odlišují asi nejnápadněji. Vstupy elektroniky jsou naproti tomu spíš dekorativní a pro výsledek málo podstatné. Není tak úplně zřejmé, jestli zní jeho verze afrobeatu moderněji nebo naopak archaičtěji, každopádně ale jinak a svěže.

Zdá se ale, že zdravé soupeření v rámci tohoto rodinného duelu svědčí i Femimu. Jeho polovina srší nápady i energií, která z jeho předchozí nahrávky One People One World už trochu vyprchávala. Na Stop the Hate sází výhradně na rychlejší tempa a úsporné stopáže, v písních Land Grab nebo You Can't Fight Corruption with Corruption, tepajících neokolonialistické praktiky západu, všudypřítomnou korupci a klientelismus, je pak obzvláště rozhořčený a útočný.

V důrazu na silné politické a sociálně-kritické výpovědi táhnou otec i syn za jeden provaz. Made Kuti navíc v působivém recitativu písně Different Streets poukazuje na to, že problémy, kterým jeho vlast i celý kontinent čelily před půl stoletím a na něž hlasitě upozorňoval jeho slavný dědeček, zůstávají bohužel stále stejné. Chudoba a dětská úmrtnost („Some children grow up to be big and strong / some children don't grow up at all,“ zpívá Made spolu s dětským sborem v písni Hymn), zkorumpovanost vládnoucích elit, nevraživost vůči migrantům, ekonomická podřízenost nadnárodním molochům nebo nedůstojné postavení žen v nigerijské společnosti. To ale není důvodem k rezignaci. „As we struggle everyday / we try to find a better way,“ hlásá Femi a v písni Young Boy / Young Girl se s nadějí obrací na generaci svého syna, která musí být moudřejší než ty předešlé: „It's your time / You've got to live your life with pride.“ Zatímco hudební odkaz Fely Kutiho pojímají oba jeho potomci každý po svém, jeho kritické postoje přebírají svorně a důsledně. Z dvojalba Legacy + tak zní v jednom naléhavém akordu hlasy tří generací.