Hranice krásy a kýče (Sébastien Tellier)

Vousatý týpek s vlající kšticí a tendencí posouvat synthpop 80. let ke kýči, to je Sébastien Tellier, francouzský hudebník, multiinstrumentalista a textař. Remaky vlastních songů můžou otevírat otázky ohledně vyčerpání kreativního potenciálu. Jenže deska Simple Mind ho samotného posouvá někam dál, do míst, kde oslovuje i ty, kteří zrovna v tomhle žánru nefrčí. Ubírá na přeexponovanosti kláves a možná i kvůli izolaci a absenci živého hraní jde tento exhibicionista víc k sobě a tím pádem i paradoxně blíž k publiku. Je minimalističtější a intenzivnější. Při poslechu se dá poměrně snadno zasnít a toulat v myšlenkách. Jestli je to všechno jen Tellierova retrospektiva, nebo jiná aranž toho, co už dávno existuje, je asi jedno, právě obnaženost a nově vzniklá intimita je to, co je na desce lákavé.

Přebal desky zdobí naivní výjev květinky rostoucí z Tellierovy hlavy a skoro to vypadá, že komu se podaří do téhle mozkovny skrze jeho tvorbu nahlédnout, má šanci se slušně pobavit. Slova mají více prostoru. Nadsázku a vtip střídají vážnější témata. A někdy trvá rozluštit, o co vlastně jde. A tak se například ve skladbě Divine docela zábavně rozpouští potenciál lovesongu v prosté touze po pivu Chivers.

Tellier vkládá důležitost do banalit, a naopak vážné věci mnohdy odkrývá jakoby náhodou. Myšlenky moc nerozvádí, nechává je viset ve vzduchu. Což se mu dobře daří v songu L'amour et la violence, kde se ptá a zároveň si sám odpovídá: „Řekni mi, co si myslíš o mém životě a mém dospívání? Mám rád lásku i násilí.“ Strohé vyjádření doplňuje jemnou až éterickou hudební atmosférou. K otázkám z mládí se vrací i v jemné fantazijní skladbě Comment revoir Oursinet. Použití akustické kytary je v kontextu Tellliera až překvapivé a pološeptaný vokál podpořený cinkáním a zvuky imitujícími noční krajinu, budí snově pohádkový dojem. Hledání Velké medvědice, procházky po noční obloze. Pod touto pohádkou se však skrývá jedinečný sexuální zážitek v poměrně nízkém věku. Fantazie.

Díky čitelnějším a jasnějším aranžím se najednou zdá, že Tellier je schopen zabalit jakékoliv téma do podoby lovesongu, kde šeptá, mazlí se se slovy, nebo šperkuje celek trianglem. Propojování protikladů a ochota nebát se patosu u Telliera funguje. Je to hranice krásy a kýče a ta možnost pohybovat se na obou stranách ho zdá se nesmírně baví. Myslí to vážně? Anebo nám chce namluvit, že se dá okouzlovat opravdu kdečím?