Hudba pro náročné posluchače (These New Puritans)

Čím méně tracků, tím delší stopáž. Takto by se dal popsat směr, který londýnské multižánrové trio These New Puritans potvrdilo svou třetí deskou Field of Reeds. Už jejich předchozí počin Hidden se místy velmi výrazně vymezoval vůči debutovému soundu Beat Pyramid z roku 2008; zpěvák a dvorní skladatel Jack Barnett tehdy ubral na excentrickém rapovém projevu a místo pro kytaru začal psát party pro fagot (ano, čtete správně). Kapela na novince v nastoleném trendu pokračuje, avšak mnohem radikálněji než kdykoliv předtím; žádné reminiscence na Wu-Tang Clan či Aphexe Twina se již nekonají. Jestliže předchozí tvorba byla charakteristická krátkými skity, agresivní rytmikou a stylovou nejednotností, tu máme co do činění s koncepční pospolitostí, ambientní náladou a propracovaností od začátku do konce. Co z toho tedy vyplývá? Puritáni jsou mrtví, ať žijou puritáni!

Pokud pomineme ambientní otvírák The Way I Do, první „plnohodnotnou“ skladbou alba je Fragment Two. I přes svou komplexnost má jednoznačně hitový potenciál, což fakt, že byla vybrána jako singl, jen potvrzuje. Avšak rozhodně nijak nepřipravuje posluchače na to, co se bude dít po zbytek alba. Že je pryč hlasová i instrumentální divokost, jsme již pochopili, ale kakofonie klavíru, orchestru a elektroniky v následující The Light In Your Name je přeci jen rána fagotem mezi oči. Je to nepopsatelné, je to divné (hodně), ale především je to skvělé. Barnet oklešťuje svůj projev na minimum; hlasovému rozsahu dává vale a celou desku se pohybuje vlastně jen v jedné (spodní) hlasové poloze a melancholicky přitakává všem těm dřevům a žešťům.

Jako kontrastní prvek, rozdělující desku do dvou půlí, slouží skladba Organal Eternal. Právě když máte pocit, že už nesnesete ani minutu depresivního mručení dechového orchestru, přichází tato repetitivní krása. Vibrafon, cinkátka a divné zvuky. Filip Topol s elektrickým pianem a basovým syntezátorem. Nakonec i tady dojde na dechy, nicméně pohybující se v mnohem lyričtější poloze než na zbytku alba. Následující Nothing Else nás ale jednoznačně vrací zpátky do nálady první poloviny desky. Z této části vesmíru stojí za vypíchnutí divnojazz Dream, kde exceluje hostující zpěvačka Elisa Rodrigues.

These New Puritans se povedlo uzavřít dveře za zvukem prvotiny dotáhnutím avantgardních přesahů, které se začaly klubat s vydáním Hidden. Celá deska je natočena s precizností nepřipouštějící žádný diletantismus či zaváhání a trvá velmi dlouho, než se jí alespoň částečně dostanete pod kůži, a ani tehdy se vám nemusí nutně odměnit jednoduchým posluchačským zážitkem. Nemyslím, že přeháním, když řeknu, že tady máme co dočinění s deskou, která posouvá hranice populární hudby. Kid A anyone?