Hudební žebříky 2012 (I.)

Bára Vondrášková – muzikoložka a milovnice dlouhých pouštních kytar

Album
Nejlepším albem, které se letos vylíhlo v tom našem českém rybníčku, je bezesporu jedině a pouze Part 3: Final Warning od Atari Terror. Mráz po zádech (až na pár výjimek) od začátku do konce. Plus velký nadšení ze skvělýho a přesnýho zvuku. (Plus velký překvapení z Bee Gees.) Každá stopa má svoje místo. Zkrátka jedna z nejlepších nahrávek u nás za posledních pár let. A navíc je to sranda.

Z těch okolních vod bych pak vypíchla alba takových těch "keepin‘ the blues alive" maníků, který mám fakt ráda a kterým jsem za to, co dělaj, vděčná. První z nich je Joe Bonamassa s albem Driving Towards the Daylight, na němž si udržuje svůj zvuk získaný léty praxe. I když musím přiznat, že jeho stratocasterová éra asi tak sedm a víc let zpátky mi připadala mnóóóhem lepší, tak nějak syrovější a odlehčenější... Druhým je Gary Clark Jr., album Blak and Blu. Jde to sice víc do soulu, ale taky to jde. A šlape.

Kapela
Letos mi nejvíc nakopali prdel (jinak to říct nejde) Hentai Corporation. Objevení týhle kapely (a následně i mnoha dalších, jako třeba Atari Terror, Rattle Buckett, Zrní atd.) mi konečně dokázalo, že to tady u nás není, co se týče dobrejch mladejch kapel, zas tak marný.

Objev
Libor Krejcar, český undergroundový umělec, já ho teda beru spíš z tý výtvarný stránky. Jeho sochy kočiček (Pantheria, Lesní hřbitovy) mi připadaj geniální. No a pak je ještě dobrým objevem kafe s vaječňákem a trsátko Jazz III Black Stiffo – rychlý, přesný, neklouzavý... a hezký.

Koncert
V únoru v "théslá erejně" Joe Bonamassa, zima, drahý pivo a něco přes dvě hodiny čistýho bezchybnýho hraní s krásnym zvukem asi tří set padesáti sedmi kytar a Maršálů... Jděte na něj, je fakt fakt fakt dobrej. V srpnu Krausberry na rockové scéně Lounského vábení, to bylo radosti, když vylezlo na svět, že zase budou hrát a že se rocková scéna přesouvá do útulnější Stromovky. Byla to sranda a byl to nářez. A Kraus je nesmrtelnej. Když si dali v půlce "ze zdravotních důvodů" kraťoučkou přestávečku, celou ji proseděli na pódiu s asi třicátym cigárem a dvacátym pivem. Na začátku listopadu Pražský Výběr v Tesle, klasika, zážitek, návrat legendy... Možná kolem toho bylo hodně slov, ale myslím, že zaslouženejch. A na konci listopadu srandabanda Hentai Corporation a Atari Terror v Ústí nad Labem. Lajv jsem je slyšela poprvý. Četla jsem dřív pár reportů, kde autoři, kteří zřejmě o téhle společnosti před návštěvou koncertu neslyšeli, popisovali, jak to bylo strhující, fascinující a ohromující a jak se něco takovýho jen tak nevidí (samozřejmě to psal každý v trochu jiným slova smyslu). Přestože je už nějakou dobu znám, musím říct, že jsem se cejtila úplně stejně jako autoři oněch reportů, ne-li líp (hůř?).

Kniha
Těšila jsem se na Šabachovu novou Máslem dolů (tedy Pičou ke zdi - podle nakladatele) a nezklamala. Teda aspoň to, co jsem z ní zatím četla. Dostala jsem se k ní teprve nedávno, jenom na stojáka v knihkupectví, takže jsem to brala tak trochu na přeskáčku, nicméně dobrý dvě hodiny jsem tam ztvrdla a dusila se smíchy a mračila se a... Po vejplatě bude moje. (Jenom ještě nevím, po které...)

Film
Přiznám se, že z letošních filmů mě nic moc nezaujalo. Poslední dobou to je samá scifárna, romanťárna nebo rádoby komedie. To mě neba. Ale těšim se na Django Unchained, novou tarantinovku, jejíž premiéru ti šmejdi pořád oddalujou...

Výstava
S výstavama jsem na tom podobně jako s filmama. Jedinej rozdíl je v tom, že zatímco na nějakej film bych ráda šla, ale nic z toho, co se točí, mě tolik nezaujme, výstav by mě zajímalo víc, ale na žádnou pořádnou jsem se nedostala. Například ta Human Body Exhibition prý byla parádní. Nebo rozšířená Beatlemánie v Mimoni. Část je zaměřena na historii Beatles, část Československo v době, kdy hráli Beatles, a část je věnována Johnu Lennonovi. Tohle byla její třetí expozice a myslím, že nebyla poslední... Doporučuju.

Kulinářský zážitek
Kromě zemlbáby s chilli místo skořice (máme to doma ve stejnejch kořenkách) a krásně dočerna připálený a až na několik půlkoleček nejlevnějšího šunkáče prázdný pizzy z údajně nejlepší místní pizzerie jsem letos nezažila nic zvláštního. Ale mám recept na cosi jako koktejl, po kterém se zaručeně bude každý smát. Potřebujete: perlivou mattonku, mléko. Protřepat, nemíchat – teda obráceně – netřepat, pomalu promíchat, aby uteklo co nejmíň bublinek. Jemná chuť mlíka v kontrastu s bublinkama rozesmála každého, kdo se toho napil. Jako aperitiv před podáváním tohoto lahodného lektvaru se doporučuje pár velkých rumů.

Voser roku
Havířovské popové uskupení s názvem 1970 aneb vedlejší projekt kapely Budulínek a kapela aneb vedlejší projekt trojjediného člena kapely Kloboučník a kapela (čti Budulínek s kloboukem na hlavě a brýlemi na nose, očích, tvářích, čele). Jak sám o sobě píše: jeho hudba sice vzniká v roce 2012, ale zní jako za socialismu. Opravdu NĚCO jak pro milovníky jedoucích trabantů a chlastajícího Menšíka, tak pro ty, kteří mají pocit, že to musí bejt jenom nějaká přiblblá recese. Najděte si Budulínka nebo Kloboučníka na Bandzone nebo kdekoliv jinde – profil má snad na každé sociální síti, na některých si dokonce píše sám pod více jmény a nové EP Vanoce S Leninem je k sehnání už i na Uloz.to! Jo a taky je pořádnej voser TV Šlágr. Nevěděla jsem, jestli se nemám náhodou přestat smát a začít brečet, když jsem zjistila, že to, co v tý bedně běží, není jenom teleshopping.

Filip Švantner – temný metalový stavač

Album
1. Converge: All We Love We Leave Behind
Podľa speváka Jacoba je hardcore hudba bez striktných pravidiel. Možno aj zmýšľanie, ktoré nechce zapadať do drážok konvencií, robí z Converge nadčasovú kapelu. Converge robia hudbu srdcom a je to cítiť. Na ich novinke obzvlášť.

1. Neurosis: Honor Found in Decay
   Ako som písal v článku pre Full Moon Zine. Neurosis dosiahli absolútno, aj keď tentokrát bola cena zaň neúmerne vyššia ako obvykle. Honor Found in Decay nie je album. Je to intímna spoveď a kolekcia bolestivých životných šrámov.

2. Protestant: Reclamation
   Najreprezantívnejšie EP uplynulého roka, ktoré krásne demonštruje, že aj konzervatívnejšia hardcoreová vetva má stále čo ponúknuť.

3. Menace Ruine: Alight In Ashes
   Alight In Ashes je splnením môjho tajného želania. Menace Ruine sa na svojom poslednom albume vykašľali na black metal, po ktorom zostal už len tmavošedý opar. Na druhej strane prevážil čarovný ambient plný opojných melódií, chladného industriálu a roztraseného noise.

4. White Lung: Sorry
   Devätnásť minút toho najkvalitnejšieho a najenergickejšieho punk rocku. Tri divošky a jeden divoch bojujú o titul „punkový album roka“.

Kapela
1. Converge pre ich neustálu snahu prekonávať hardcoreovú uniformitu a búrať hranice.
2. Menace Ruine za najkrajšiu skladbu.
3. Youwretch za naintenzívnejšiu jazdu roka.
4. Xaxaxa za to, že dokázali, že aj vo východnom bloku sú kapely, ktoré majú potenciál stať sa svetovými.
5. Terrible Feelings za najvkusnejší retro album posledných rokov.

Objev
1. Protestant pre tých, ktorí si chcú vychutnať emotívny hardcore v pravom slova zmysle.
2. Youwretch pre tých, ktorí plačú za Cursed.
3. Xaxaxa pre tých, ktorí majú radi 80´s post-punk à la Hüsker Dü alebo Rites of Spring. Xaxaxa sú zo Skopje. A sú výborní!
4. Seven Sisters of Sleep pre tých, ktorí si myslia, že už v sludge zažili všetko.
5. Old Baby pre tých, ktorí majú radi Young Widows, ale chcú to viac „blues“.

Koncert
1. Swans vo Viedni bol koncert... ktorý som ešte nestihol spracovať.
2. Crippled Black Phoenix v Trnave bol koncert... pri ktorom by slintal aj ten najrozmaznanejší prog rocker.
3. Nasum v Bratislave bol koncert... pri ktorom som mal na konci slzy na krajíčku.
4. White Lung v Trenčíne... pri ktorom som skoro vypustil dušu.
5. Unattended Funeral v Žiary nad Hronom bol koncert roka.

Film
Nové filmy smrdia. Ale ak by som mal vybrať jeden, určite by tu nemal chýbať Jeden musí z kola ven (Tinker Tailor Soldier Spy).

Kulinářský zážitek
Mamina kapustnica, štrúdla od priateľky a bryndzové halušky od starej mamy.

Voser roku
Univerzita Konštantína filozofa v Nitre a jej filozofická fakulta.

Jakub Koumar – nadžánrový koumák a věřitel

Album
1. Bondage Fairies: s/t
Osmibitoví punkáči se svojí třetí deskou naskočili do parádně rozjetých melodií. Nejistota, jak moc to bude indie a jak moc dance je pryč a vy budete trsat i pogovat jak šílení.

1. Frank Bretschneider: Kippschwingungen
   Album, na kterém se zaposloucháte do převážně poklidného šumění a poťukávání má přímý směr a razanci. Takhle rychle vám určitě ještě žádná konceptuální deska neutekla.

2. Květy: Bílé včely
   Tam, kde Květy skončili u Myjau, tam taky znovu začali. Vypracovaněji, pilněji, niterněji i skromněji. Ačkoli úplně není jasné, kam a jestli se vlastně posouvají, pořád nepřestávají učarovávat uhrančivým květenstvím.

3. DVA: Botanicula O.S.T.
   Sotva si mohli Amanita Design vybrat ke spolupráci někoho lepšího. Jestli Floex vtiskl Machinariu cit pro industriálnost, DVA dali Botanicule duši přírody. Bez nich by hra šlapala jen na půl plynu.

Kapela
Swans. Jestli bylo letos nějaké jméno opravdu hodně skloňované, byli to Swans. Za rok 2012 stihli vydat už dotočenou živou desku, na kterou čekal snad každý, kdo si pod Swans hned nepředstaví bílé opeřence. Zároveň vydali neskutečně hutné The Seer, které se pravděpodobně dere k dalšímu vrcholu Girovy kariéry.

Objev
1. Cold Showers – kytarová čistota se osměluje v postrockových náznacích. První singl Cold Showers pamatuje loňské sněhy, ale dlouhohrající Love and Regret vyšla až letos. Příjemné překvapení skromných riffů v prokreslených a místy příjemně barevných kytarách.
2. Advance Base s deskou New Gospel je tak trochu falešný objev. Stojí za ním totiž Owen Ashworth a ten si v projektu Casiotone for the Painfully Alone odkroutil už pět desek. Ale protože se po něm v roce 2009 slehla zem, je radost vidět, že jeho posmutnělé introspekce jsou zpátky. Tentokrát ovšem v balení zvuku i partitur, na které jako by sedl prach. Nejlepší hudba na vinyl za tento rok.

Kniha
Joseph Heath, Andrew Potter: Kup si svou revoltu! O tom, jak se k nám z nejrůznějších směrů tlačí alternativa pro všechno a jak jsme na všechno už tak nějak zvyklí. O to větším překvapením může být, když se dva torontští profesoři filozofie rozhodnou všechny čisté ideály poplivat. A to se jim díky silným argumentům i srozumitelnému stylu psaní setsakra daří. Kniha roku už kvůli tomu, že se nebojí dívat na svět jinak. Jinak mezi všemi těmi „jinými“ úhly nazírání.

Film
Island, rok nula (Islande, année zéro) O ekonomické situaci toho bylo napsáno hodně. Rok nula odhaluje obyvatele Islandu v pozici, kterou je pro ně určitě těžké přijmout a zároveň ji s pokorou přijímají. Jsou odhaleni. Stojí před zrcadlem svého jednání a nebojí se úsměvu. Film o národu, který přiznává svoje chyby.

Výstava
1. Otevření vily Tugendhat. Jedna z nejzásadnějších funkcionalistických staveb v našich končinách se dočkala poctivé rekonstrukce, díky níž můžete ustrnout v úžasu při pohledu na Brno z přední prosklené stěny van der Roheho skvostu. Otázkou je, zdali po letech trpkých dohadů ohledně jeho oprav máme pociťovat radost nebo zadostiučinění.

1. Tiché revoluce uvnitř ornamentu. Experimenty dekorativního umění v letech 1880 – 1930. Moravská Galerie v Brně předvádí, že i velice úzce zaměřené výstavy lze pojmout v opravdu atraktivním hávu. Srozumitelné členění a specifikace jednotlivých částí výstavy se nebojí zahrát si s moderní technologií i interaktivitou.

2. Membra Disjecta pro Johna Cage. Poslední roky byly pro novou kompozici úrodné. Cageovo Silence se dočkalo unikátního překladu, Alex Ross nás odzbrojil dechberoucí publikací Zbývá jen hluk a letos si pražský DOX připravil soubornou výstavu o jednom z otců experimentálního přístupu ke skladbě. Mohl by to být další krok hudby k lidem, aniž by ani jeden z nich měnil cokoli ze své přirozenosti.

3. Rafani: Dech. Co se týče skupinového umění, stojí teď v centru dění skupina Ztohoven. Možná díky tomu Dech Rafanů poněkud ztratil na mediální intenzitě. Je to velká škoda, protože cesta hledání národní sebeidentity se proměnila v jednu nejzajímavějších výstav roku.

Kulinářský zážitek
Experimentování s indickou kuchyní bylo pro mě coby pro člověka s naprosto zdegenerovanými chuťovými pohárky hotovou ústní explozí. Bylo to trochu jako slyšet poprvé v životě Bena Frosta. Sto druhů surovin v jednom chodu, přelévání chutí a nejistota, co ucítíte v následujícím okamžiku.

Voser roku
I když je to spíš smůla než voser – Colours bez Björk byla rána pro tři čtvrtiny osazenstva. Aby toho v Ostravě nebylo málo, dostalo se jim kritiky za spolupráci s největším lokálním znečišťovatelem, čemuž se následně organizátoři nebáli podivovat. Morální reformou si Ztohoven vysloužili kritiku velice podobnou té, jaká se snesla na majitele zveřejněných telefonních čísel. Odkaz autorů na morálku nejen tu politickou, ale hlavně tu naši skončil debaklem, který jsme si zřejmě ani nezvládli uvědomit.

Loomerar – geometrické pravítko hipsterského flákače

Album
Julia Holter: Ekstasis, pro salonní poslech, asi právě tím intelektem/hlasovými dovednostmi transcendovaným dusnem „chamber“ popu; jinak TNGHT pro poslech víc než veřejný: pokud se před brostepem přirovnávaly subbasové hody k „sonické zbrani“, pak je vyšperkovaný trap TNGHT jako zvukový spam. Spread the love.

Kapela
Death Grips v kategorii kapela s implicitním „s gulama“, Swans mimo kategorie; ve volnější úvaze pak zvláštní proměnlivost a zároveň konzistentnost labelů Night Slugs + Fade to Mind, LuckyMe a jim podobných, co do těchhle velkých jmen, takže vůbec nemluvě o celkovém soundcloudovém tekutém šengenu. A kdyby se dala kapela zaměnit za něco jako „instituci“, volil bych Buriala a jeho neutuchající sebearchivaci – celoroční strategické zásobování opusy od tanečních překvápek a featuringů až po zjevení největší, prosincové VIP Prostřeno v jeho černé kuchyni – Truant / Rough Sleeper.

Objev
Třeba Cooly G, což zároveň znamená objev, že Hyperdub akvizice pořád tnou do živého; XXYYXX, byť na jeho sweet 16 nevěřím a ani nevím, co s ním bude teď; pořád jaksi málo oblíbení >.

Koncert
Tři koncerty Pictureplanea už přerostly ve zlatou dávku, takže Death in June (K4) – synestetická plná polní a přitom “I felt nothing more than existence“. Z podobně gesamtkunstwerkového a snad i blasfemického ranku ještě třeba Excepter na Creepy Teepee, ale Maria Minerva tamtéž je pro mě důležitější: našprtané věci ironicky promítané do hudby, i když ty projekce můžou být spíš moje osobní, stejně jako je tomu u uhranutí šifonovou košilí a na deskách neslýchaným dancehall vokálem v 90’s groovu.

Kniha
Milena Bartlová: Skutečná přítomnost. Podtitul „Středověký obraz mezi ikonou a virtuální realitou“ nelže, i prdel fejsbukára pozná středověk. Michel Houllebecq: Mapa a území. Obzvlášť by mě zajímala ta „pozdní“ videa Jeda Martina; II. vydání Hudby ohně od Karla Veselého.

Film
Průkazka do Ponrepa se bohužel jenom krčí v portemonnaie, takže asi Mark Ther: Enkel a jinak jsem toho kromě třeba Kluka na kole asi moc nového neviděl.

Výstava
Dan Flavin – Lights (MUMOK) - there’s a light of soviet avantgarde that never goes out, náhodná návštěva AES+F: The Trilogy (Martin Gropius Bau) – skvělý úkaz v galerii domestikovaného „digital artu“ nebo tak něco. KoLaboratorio (pop-up zábor lázní v budově Elektrických podniků). Kateřina Šedá – selftajtlt (Galerie Kaple) - heroická sebeprezentace, neamerická nekýčovitá live verze The Artist is Present. Každá druhá návštěva tumblr nebo youtube.

Kulinářský zážitek
Pražská vietnamská bistra – shuffle mode, Paříž a Berlín – tourist mode, rautík na „Sjezdu historiků umění“ v Umprum v Brně – posh mode.

Voser roku
Dosluhující prezident a kampaně prezidentských kandidátů, Batman, konec Komedie.