Islaja jako Tarrantulla

Islaja, dříve finská freak-folkařka, v posledních letech spíše berlínská elektronická písničkářka, je tu s novým, v pořadí šestým studiovým albem Tarrantulla.

Label Svart uvádí, že je podobně eklektické, jako její předchozí tvorba, ona sama říká, že každá její nahrávka je jiná. Tak jednoduché to ale není. Samozřejmě: Islaja mění barvy, alba mají různá pojetí, nicméně rozdíly mezi nimi připomínají rozdíly mezi různými kolekcemi jednoho malíře, s vědomím jeho vnitřní umělecké jednoty. A v případě Islaji to není dáno jen nezaměnitelným zpěvem, ona je vlastně taky malířkou (jako mnoho hudebníků-malířů a malířů-hudebníků) a jako taková zvládá dokonale kompozici. Její písně se nikdy neztrácí v mlze, což je častým problémem instrumentalistů ovládajících hru, ale neschopných rozvinout píseň nebo ji ukončit v pravou chvíli. Islaja je ovšem uměřená a citlivá skladatelka.

Tarrantulla zní jako kompilace oblíbených Islajiných písniček, kterou jste si sami vytvořili, postavená na minimalistické elektronice, tu ambientní, tu taneční. Prací s vokály, harmoniemi a drony připomíná své rané nahrávky vydané Fonalem, což pramení převážně z melodiky finštiny, vracející se po posledním albu SUU, které bylo celé anglicky. V písních jako Sa╠łvel mun suussa nebo Sun luona taas zpívá neskonale něžně, v Emosein zní vokální harmonie spíše jako ze střední Afriky než Skandinávie. Taneční potenciál vykazuje Tactile Material, osmdesátkový hit, který jako by vypadl z tehdejší MTV (viz ujetý videoklip s titulky pro hluché).

Tahle skladba je vůbec jedna z Islajiných nejlepších, navíc její sdělnost posiluje použitá angličtina. Taktilní materiál je obecně srozumitelnější než slova z úvodní písně Ghost from the Future: „Duchu z budoucnosti, dej nám, prosím, znamení! Dotkni se našich rukou a ramen! Dej nám vědět, že jsi!“ Jestli se ozvou duchové, je otázka, ale že máme Islaju, to víme dobře.