„It's never going to stop!“ (Brand New)

Kdo v tomto tisíciletí zabředl do žánru emo, určitě narazil na Brand New. Newyorská čtveřice se v roce 2001 představila jako poppunkový výstřelek, aby o dva roky na Deja Entendu všechny šokovala nadějeplným pohledem na životní strasti. Překvapení čekalo fanoušky i na The Devil and God..., kde Brand New dali náctiletému vzteku rovnou biblické proporce. Po vydání experimentální desky Daisy následovalo osmileté čekání na finále ságy.

Finále? O konci kapely se mluví hned v první větě úvodní skladby Lit Me Up, kdy posloucháme pacientku psychiatrie vyprávět sen o konci čtyřsethodinové terapie – odkaz nejen na dobu, kterou kapela dost možná v minulých letech strávila ve studiu, ale i na zátěž, jež tvorba nové desky představovala. Ponurá atmosféra skladby samotné vzbuzuje nejistotu a strach, popisy hořících pochodní připomínají obrazy z nedávných událostí v americkém Charlottesville a správnost předpovědi bohužel nepřekvapuje. Nábožensky motivované násilí se vrací, na což frontman Jesse Lacey naráží zmínkou o upalování čarodějnic v Salemu. Pomalé tempo střídají v následující Can't Get It Out energické kytary à la Weezer nebo Pixies. Lacey se vyjadřuje k autorskému bloku, který dlouho odkládal tvorbu nového alba, a také říká, proč nevydávají veselé skladby. Už dlouho se ví, že hrát v Brand New není radost a verš „I hope that we can eject soon“ potvrzuje touhu vše ukončit.

Úvodní dvě skladby vystihují většinu alba, jehož texty o náboženství, depresi a konci kapely protkávají na první pohled nesouvislé samply a mezihry. Ale nebyli by to Brand New, kdyby všechno nemělo hlubší význam. Po vzoru Coheed and Cambria se všude objevují reference na předchozí tvorbu kapely; odkazu na Limousine, Seventy Times 7 a Daisy na konci In the Water si všimne každý fanoušek, ale když i v nejslabší část alba, akustické Could Never Be Heaven, objevíte připomínku At the Bottom, otevře se před vámi vábivý, hluboký příkop dědictví osmnáctileté kariéry. Instrumentálně si kapela dovoluje hrát jako jejich hrdinové z dospívání a hrubší přístup ke kytarám připomene grungeové devadesátky, zatímco baladičtější části zase Modest Mouse.

Osobitost zde nakonec čiší z každé skladby, nukleární válka v textu 137 působí bezútěšně, zatímco téma puritánství v Desert vzbuzuje vztek. Závěrečná Batter Up je pomalu vyhasínajícím plamenem pochodně, kterou předávají kapelám, jež je budou následovat. „It's never going to stop“ – díky Julien Baker nebo Foxing tu emotivní hudba bude pořád. Brand New toho ale mají dost – a loučí se s grácií. Science Fiction perfektně shrnuje celou diskografii, která celý žánr převedla přes dvě dekády hibernace.