"Sorry, dnes to neklapne, v podniku jsme objevili dvacet mrtvol."

"Co se tedy týče těch koncertů..." Příspěvek od Lukáše Palána aka shereskyho, pořadatele koncertů Buildings nebo Bena Frosta, do diskuze k seriálu o tom, jak (ne)být promotérem a jak (ne)dělat koncert. Parental advisory: explicit lyrics.

Buildings (us) + No Art
14. 9. @ V Lese, Praha

V 16:40 jsem přicházel domů a říkal jsem si, jak je fajn, že se ještě nic neposralo. Doma jsem měl holku, co mi uvařila kafe a nabídla sex (zadarmo), spokojeně sem se vysral, čeknul fejsbuk... Co vám mám povídat, žiju si svůj sen. O minutu později jsem měl na telefonu textovku od Ondřeje, majitele Café V Lese, stálo v ní "zavolej mi hned". Abychom si to ujasnili, pokud vám přijde taková zpráva v den, kdy pořádáte koncert, rozhodně vám volající neoznámí, že má pro vás dvě zmatené Ukrajinky, které jsou ochotny si to s vámi rozdat do zadku. Spíš očekávejte sdělení ve stylu "sorry, ale dnes to neklapne, protože jsme uvnitř podniku objevili dvacet mrtvol".

Pronájem venue: 3 600 Kč

Po krátkém hovoru jsem zjistil, že zvukař nebude, protože... voilá... se zapomněl domluvit. Tedy, on byl domluvený, ale vlastně nebyl, ale vlastně byl. Jako správní chlapi jsme to vyřešili tak, že jsme se domluvili, že já zkusím někoho sehnat, on taky ještě někomu zavolá, načež jsme zavěsili telefony a vysrali se na to v naději, že ten druhý to fakt udělá. Já bych to i rád udělal, ale zvukařů znám v Praze o hodně míň než holek, které by se mnou chtěly spát (1).

Nakonec se ukázalo, že pokud chcete dělat koncert, je zvukař stejně ta nejmíň důležitá věc, kterou potřebujete. A pokud vám nevadí se půl hodiny hrabat v nějakém sklepě, lovit kabely, zkoušet, co pasuje kam a následně deset minut zběsile mačkat čudlíky, dokud se z mikrofonu konečně neozve nějaký zvuk? Pfff. Takže ano, dělat zvukaře je asi stejně složité, jako být automatem na jízdenky. Kapela přijela na čas, měla českého řidiče, takže všechno šlo docela hladce. Až teda na to, že jsem jim třikrát oznámil, že není zvukař, a oni mi na to třikrát neodpověděli.

Brian mi říkal, jak je fascinující, že Hitler nechal postavit dálnici do Hradce Králové, což jsem vůbec nevěděl. Asi proto, že to není pravda a jejich řidič si to vymyslel. Pak se ještě ptal na válku, jak to tady bylo fucked up, načež jsem mu řekl, že největší fucked up tady udělali Amíci v květnu, když bombardovali "jako Drážďany", načež řekl jen Sorry for that a rozhovor skončil. Ale jinak v pohodě kluci. Ryan řešil nějaký rozchod po telefonu, další dva měli hlad, jednomu jsem právě vytkl, že nám jeho země rozbombardovala Prahu, nebyl zvukař a všichni měli metr devadesát a byli silnější než já - ideální kombinace. Ale nebyl to takový průser, jak se teď možná zdá. Nakonec šli na jídlo a vrátili se docela spokojení, i když prej jídlo stálo za hovno. Nevím, jestli to Apačka měla v tom svém seriálu o promotérství, ale můžu upřímně říct, že jestli na něčem doopravdy záleží, tak je to kurva jídlo. Když kapela dojede, je jedno, že jim umřel čokl, někdo je znásilnil cestou nebo jim došly drogy. Jsou to profíci, tohle každý nějak přejde. Ale jakmile se umělci špatně napapají – náladu už budete tahat nahoru jen horko těžko.

Catering: 1 500 Kč

A když už jsme u těch koncertů: další informací, kterou byste si měli zjistit, je, kolik lidí přijede. A další informací, kterou byste si měli zjistit, je, kolik jich DOOPRAVDY přijede. Jejich agent Julien, bůh žehnej té dobré francouzské duši, mi oznámil šest lidí - šest lidí neubytujete v 2+1, kterou s vámi sdílí polonahá holka a čokl, velkej jako Mojmír Maděrič. Nakonec přijeli čtyři. Proč? Tyhle věci se nikdy nedozvíte. Každopádně, hotel pro šest byl zaplacený.

Nocleh: 2 400 Kč

Samotný koncert byl skvělý. Na začátek pražští No Art, jejichž nejlepší vlastností bylo, že hráli zadarmo a nepili moc piva. Možná telepaticky vyslyšeli moji prosbu, abych neprodělal co nejvíc. Hudebně zněli jako mix Rage Against the Machine, Guano Apes a crossoveru z devadesátek, což není zrovna kombinace, ze které bych slintal, ale rozhodně se to dalo poslouchat a klidně bych si na ně zase zašel. Na to, že to byl první koncert, co vylezli z garáže, dobrý.

Buildings se rozhodli, že na pódium se vyserou a všechno dotáhli doprostřed sklepa, kde začali hrát s hlasitostí asi tak třikrát větší, než je rychlost světla, zvuku a bolesti dohromady. Do té doby přátelská barmanka mě chtěla vykastrovat a pořád řvala, ať to ztlumí. Jenže ztlumte něco, aniž byste všechno nepojebali, když jste zvukař teprve hodinu a když si kluci všechno odpojili a valili jen přes svoje komba... Brianův hlas byl komplet v prdeli, kytara přehlušená basou, cihly se třásly, maminky odcházely, katastrofa. Naštěstí se řidič ukázal jako profík v otáčení beden, takže po menším naštelování vylezl i vokál a znělo to, jak to znít mělo. Kluci odehráli skoro všechno z alba Melt Cry Sleep a Raincoat i Noxema Gurl zněly božsky. Když se mě zeptáte, tak jo, tyhle dva songy za celý ten marast stály.

Kapela: 6 500 Kč

Suma sumárum? Náklady 14 000 Kč. Lidí 40 = 6 000 Kč. Tisíc dolů za zvukaře. Provar? 7 000 Kč. A tak se, vážení přátelé, stali Buildings nejdražším koncertem, na jakým jsem kdy byl. Nepíšu to, abych dostal nějaké dlouché “aaach” nebo jiné politování, jen konstatuju fakta. Fakta, které si jako obyčejní návštěvníci koncertu neuvědomujete. Neříkám, že každý koncert je provar (tahle epizoda je totiž extrém a klidně se může jmenovat Jak nedělat koncert), ale není nereálné, že váš skvělý zážitek, ze kterého právě odcházíte domů, někoho stál dost peněz - a nemůže si v následujících dvou měsících koupit ultimátní šukací houpačku, jak plánoval! V ten moment jsem si uvědomil, jaká jsem píča, když se doma nažeru, vyseru, dojdu si jak pán v osm na nějaký koncert, dám si pivko, vystojím si to a pak dolezu domů a nadávám, že:

- začali až v devět, musel jsem hodinu čekat, hodinu!
- tam bylo zakouřeno / nemohlo se kouřit.
- zvuk stál úplně na hovno!
- kapela se na mě ani jednou neusmála, sic!
- tam bylo moc teplo / moc zima.
- stopade? Ty vole nějaký drahý ne? Stopade jo? Notyvole...
- atd. atd. atd.