Jedeme na koupák! (Vývrtka)

S koncem školního roku se hmyz stáhl na koupaliště, aby tam hodoval až do rána. Jeden takový koupák se nachází v Peruci u Loun, kde se konal festival oslavující alkoholickou pomůcku pro konzumaci druhého člena tzv. Svaté trojice PVC (pivo, víno, cořalka), festival Vývrtka. Areál letního tábora pro dospělé poskytoval mimo hudebního vyžití též možnost vykoupání, chill-out zónu s výbornými (!) malinovými koláči a stan od Zvedni zadek, kde dvounozí hmyzáci protáhli svá nemocná těla při józe bez toho, aby pustili svůj oblíbený nápoj, pivo. A po pár pivech k obědu bylo možné zvlnit narovnanou páteř na to nejlepší, co se urodilo na pódiu Klubovny.

Plán byl jasný: Přijet party busem, nastydnout v brouzdališti, pojíst klobásu či chilli con carne, odložit drobotinu v instituci Školka a pak už se jen nechat ožírat hmyzem na plážové dece pod pódiem. Festival slouží k pobavení živočichů všeho druhu, stranou tudíž nezůstala ani roztodivná mořská stvoření alias fanklub Sluníčkového Berta a jeho kamarádů k zulíbání. Ryba se na Bert & Friends neplácala na suchu, ale vlnila se a koketovala s mořskou pannou tak láskyplně, až z toho Bertíkovi ukápla slzička a na oplátku odstartoval velkou festivalovou parádu hitem minulého léta Plody moří. Láska v duši přetrvala přes celý slunečný program, až se zarazila o hradbu tmy a začala se bát. Konfrontace s WWW byla totiž tak intenzivní, že zvládla otevřít staré rány, kadence rapovaných textů poslala děti spát a naplnila louku tvory pochybujícími o existenci smyslu života. Nové songy vrací kapele starou slávu, v kombinaci se starými hity a Pavlem Fajtem na bicí je efekt zničující.

S nástupem tmy zástup lidských skořápek ještě zhoustl, aby do jednoho pomáhal Mutantům hledat východisko. V osamělých depresích naučené texty se zde náhle hodily a dav tak mohl aspoň na chvíli koexistovat s Jirkou a Honzou a svou nejistotu balit do postapokalyptických příběhů. Svět, jak ho známe, jednou skončí, za dvacet let nic nepoznáš, pořád se vyvíjí, máš pocit, že technologie vyřeší všechny tvý problémy, ale pleteš se, stejně přijdou večery, kdy je dobrý bejt venku, sedět v baru v potemnělý uličce a zvykat si na rybí smrad, nadávat na pípající pager a čistit město od špíny, která tam vždycky bude. Tohle zjištění přítomní tušili, ale Mutanti to servírovali se samozřejmostí, jako by se to už někdy stalo. Nepomohli DJs, nepomohla likvidace baru ani probuzení do nového rána, ta pecka do hlavy pořád bolela splínem.

Ráno slunce. Tahalo za flígr ven ze stanu, pokud byl v noci nalezen a pokud jsi ho vůbec vyrazil hledat. Nahodilo festivalovou náladu, nastartovalo děti ku hrám s míčem a hrátkám s ohněm, postavilo do fronty na ranní kávu a koláč. Po koupačce vracející mysl do stavu lidství bylo nejlepší opět obsadit deku a slunit se. Pak se nechat vyrušit příbramskými Uninvited, crossoverovou kapelou, která narušila lehce jazzový program a tak trochu nepatřičně vyčnívala. Čas na to zajít do lesa pro dřevo na táborák. A potom se nechat unést na oslu do krajiny pohoří Durmitor, ozbrojit se podomácku zbastlenou brokovnicí, což na obranu proti precizněji vybaveným Free Balkan Quintet a jejich arzenálu předělaných lidovek stejně nestačilo. Basa drží, na to se navalí skoro až metalovou školou vychované bicí, přidá se akordeonová melodie, svist houslí a... co to banjo? Zlatokopové dorazili i na balkánský poloostrov a zjistili, že rejstříkem se tento nástroj podobá místním historickým loutnám, tak proč to nenahradit? I přes liché doby neponoukající k tanci se taková hudba na festival náramně hodí, a pokud nejste z těch, co nesnášejí balkánskou dechovku, tak energii oceníte.

Po přeletu nad jihovýchodní Evropou s krátkou zastávkou v Sarajevu jsme doletěli až do Tel-Avivu, poslechnout si, co si na nás vymyslelo trio Tatran. Nejprve se slušelo zvolna nasát jemné kytarové kudrlinky Tamuze Dekela, vzápětí vychutnat nápadité (považte!) bicí Dana Maya, ale nejvíce se roztančit na basu Offira Benjaminova, vysílající jen ty nejlibovější melodie. Pokud by se mělo celé působení Tatranu vložit do jednoho slova, pak je to cit. Cit pro melodie, cit pro zvuk, cit pro hudbu, místy čirá improvizace. Hlavní hvězda festivalu nad Betlémem skutečně zazářila nejjasněji. Rozněžněná duše se mohla uzemnit pivem a špekáčkem a načerpanou energii nechat pod poskakujícím červeným skřetem Shtubym. „Jednou hrál osm hodin v kuse, to je jeho rekord, a celou dobu tam takhle poskakoval,“ dozvídám se a hned je jasné, že spát se nepůjde. Veselí, radost i pazvuky. Dávka z pódia rovnou do žíly. Druhá přišla od baru, kde úřadovala zběsilá příšera nalévající panáky Becherovky až po okraj a vládnoucí svému malému močálu snad déle, než František Josef I. vládl monarchii.

Třetí ročník je třetí ročník. Festival už má něco za sebou, už ví, co a jak, ale ještě nevyčerpal zásobu silných jmen. Což se asi stejně nikdy nestane, protože za rok projde Klubovnou takových kapel, že je z čeho vybírat. Kiksy? Žádné. Požadavky do budoucna? Snížit počet hmyzu. Nejlepší věc? Že festival bude i za rok.