korzo #1: Noc v muzeu a roztržené tričko

"Po několika letech jde také o první film, v němž budí lítost postava, kterou Nicolas Cage hraje, nikoliv Nicolas Cage jako herec." To nám to pěkně začíná, říkám si u kafe ve společnosti premiérového Festivalového deníku. Po roce opět na Korze, první den se rozbíhá jako vždy pomalu, aby se pak večer sešlo v ulicích celé město a přilehlé okolí. Na třídě I. P. Pavlova zase o něco víc stánků s tuckou a koktejly do plastu, to byl taky nápad vyrazit sem v jedenáct večer. Snažím se utéct lacinými beaty opentleným Riders on the Storm, ale marně. Vítejte v Karlových Varech, městě filmu, oplatek a zábavy. Najednou se jde trochu snáz, všichni stojí a sledují ohňostroj, zahájení je oficiální. A rande s Nicolasem Cagem také.

Půlnoční filmy jako žánr a stigma zároveň, rozparáděné publikum tleská už při jménu představitele hlavní role v titulcích, kterou jsou, nejen díky úvodní písni Starless od King Crimson vnadné a plné příslibů, podobně jako kontemplativní začátek filmu Mandy zasazeného do poloviny osmdesátých let. Ezoterické propriety se v horroru už dávno nenosí, ale režisér Panos Cosmatos se jich nebojí, a to je jistě dobře. Jen té spirituality přece jen nemuselo být tolik, stejně jako poklon Johnu Carpenterovi a ostatním hrdinům - příběh pomsty zamilovaného dřevorubce Reda, kterému členové temné sekty zabijí ženu, působí jako vědomostní kvíz pro milovníky žánru. Nicolas Cage skutečně baví - gesty, hláškami i ostentativním kouřením, méně elegantní jsou pak aluze na Mansonovu Rodinu a jiné popkulturní elementy a někdy, někdy je toho prostě jenom moc - strašidelný zámek s každou atrakcí děsí o něco méně. Pár bodů navíc za famózní hudbu Jóhanna Jóhannsona (poslední práce pro film) a taky za tričko Mötley Crüe. A jedna rada nakonec, tedy vlastně dvě - až potkáte Cage v baru, tak mu na tričko vážně nesahejte. Raději kupte rovnou vodku.

Dánský thriller Tísňové volání drží tempo i napětí, přestože hlavní hrdina se (téměř) nezvedne ze židle. Veškerá dynamika příběhu se odráží pouze v jeho mimice. Severská detektivka pořád na vlně, zasazení do nezvyklého prostředí (kancelář policejní telefonní tísňové linky) jako oživení funguje náramně. Příběh se nesluší prozrazovat, snad jen řekněme, že, tak jako tomu v detektivních příbězích ze severu často bývá, zdaleka nejde jen o vyšetřované, ale také (a dost možná zejména) o vyšetřovatele. Svižná hodinka a půl, a dost možná jeden z možných hitů ročníku, dojem z něj se ale překvapivě snadno vytrácí. Podobně jako ze surreálního příběhu Zama od ceněné argentinské režisérky Lucrecii Martel. Koloniální kulisy, byrokracie a paranoia platí stejně jako typické latinskoamerické paradoxy a naschvály, jenže příběh španělského úředníka bavil pouze do jisté míry, možná i pro nedostatek potřebných substancí. Hlavou probleskne vzpomínka na snímek Pole v Anglii, před několika lety zde uváděný. Některé houby je prostě třeba uvařit.

Návštěva Národního antropologického muzea v Mexiko City je zážitek jako hrom, vyplatí se rezervovat si na něj celý den. Nebo noc. Mexický snímek Muzeum pracuje s konturami reálného příběhu z roku 1985, kdy dvojice zlodějů odcizila přes stovku cenných artefaktů z mayského období, a přidává k nim filigránsky rozkošný humor, latinskoamerickou vášnivost a již výše zmíněné naschvály. V hlavní roli Gael Garcia Bernal tak jak ho neznáte, možná ještě výraznější je ale subtilní Leonardo Ortizgris v roli jeho spolupachatele Wilsona. Modří se baví zdaleka nejen při dobových narážkách typu "Chceš být jako Indiana Jones?", vzhledem k návštěvě Palenque nešlo vynechat ani Carlose Castanedu a velmi inspirativní je také elegance, s níž autoři snímku proplouvají žánry a prostředími. Stříbrný medvěd z Berlína za scénář je ve správných rukou a, i když by mírné zkrácení snímku asi neuškodilo, do takových muzeí s radostí kdykoli. A třeba i v roztrženém tričku.