Korzo #4: Jižní pohoda

Až se bude za pár desítek let vyprávět o bohatých sídlech na americkém Jihu, poslouží záběry z Oklamaného, nového filmu Sophie Coppoly, ideální ukázky. Jistě, je to možná až příliš, ale pohled na opulentní bílé sídlo mezi ztěžklými větvemi stromů v zelené polodivoké zahradě neodbytně evokuje pocit zvyšené vlhkosti vzduchu, vůni jablečného koláče a svěžest ledového čaje. Kdo tady takhle vaří kukuřici a smaží kuře? Funguje to beze zbytku. Oklamaný vlastně také, hlavně co se ženských hrdinek týče, ale o ně tu jde přece v první řadě. Čekat nějaký záchvěv charismatu od Colina Farrela je zbytečné, člověk mu snadno uvěří, že je spratek, ale tím končíme. Kirsten Dunst, Elle Fanning a hlavně Nicole Kidman – to je ale úplně jiná liga, na srovnatelné úrovni jsou ovšem všechny chovanky dívčího jižanského ústavu, jehož atmosféru přítomnost nepřátelského, zprvu okouzlujícího a nezbytně dráždivého Seveřana, poněkud naruší. Ondřej Štindl tvrdí, že adaptace z roku 1971 je v mnoha směrech lepší, a není důvod mu nevěřit, taky srovnávat Farrella s Clintem Eastwoodem je jako postavit vedle sebe kuře a tetřeva. Ale jinak Oklamaný tzv. v pořádku, minimálně za mimiku Nicole Kidman a atmosféru palec nahoru.

Karlovy Vary jsou divné město. Po dvaceti nebo možná i více návštěvách festivalu má člověk pocit, že to tu zná dokonale, a přitom ho každý rok stejně něco překvapí. Několik zrušených podniků, včetně těch oblíbených; další zavřené a těžko říct, zda proto, že jezdí méně turistů, nebo proto, že je festival; podivné změny v dalších podnicích a tak dále. Nikdy to tady nebylo vyloženě přátelské, co se týče příležitostí k večeři nebo klidnějšímu posezení, ale letos je to možná nejsmutnější za dlouhé roky. Ledaže byste měli chuť na zmrzlinu v trdlu, což je evidentně místní hit. Díky za Republic Coffee, to je kotva, záchranný kruh, jistota. Ovšem panoramata, to je jiná. Tady se běhá dobře, říkal Petr Vizina, stačí jen se dostat na kopec do lesů a pak už je to nádhera. Víme. Okolo Puppu najdete Goethovu nebo Chopenovu cestu, výhledy mezi bujným porostem jsou skutečně parádní. Zpátky kolem Městského divadla, na to byl pěkný pohled (z venku i zevnitř) ještě před rekonstrukcí, ta budova má prostě charisma, šmrnc i historii. Zrovna dnes jeho osud připomínají ve Festivalovém deníku – otevření v roce 1788 s Figarovou svatbou je zajímavé, stejně jako plamenný Hitlerův projev v říjnu 1938 po zabrání Sudet, ale scéna z Kleští, ve které Inka Čadková pozná agenta Bláhu (nehledě na plastickou operaci), je pro fanoušky pohyblivých obrázků stejně tak zásadní. Viz link níže, okolo dvaadvacáté minuty.

Jižní pohoda dýchá také ze snímku Ciambra, který se odehrává ve stejnojmenné rómské komunitě v Kalábrii. Mladý Ital v létě nepracuje a v zimě tančí, praví známé úsloví, které někteří zjevně nedodržují. Režisér Jonas Carpignano si projekci snímku osobně uvedl a okamžitě na sebe práskl, že protancoval celou noc, čtrnáctiletý Pio, hlavní hrdina jeho snímku, taky dvakrát neposedí. Cestu od chlapce k muži jsme už viděli mnohokrát, tahle zrovna výjimečná není, ale impulsivní kamera a autentické neherecké výkony film povyšují nad běžný průměr. „Jsem přesvědčený, že by zvládl jakoukoli hereckou úlohu, ale pochybuju, že by ho to zajímalo,“ říká o představiteli svého hrdiny režisér v rozhovoru pro Festivalový deník, ano, některé role se žijí. Ciambra oslovuje původností a realitou, stejně tak přirozené je ale pohrdání, se kterým kalábrijští cikáni přistupují k africkým emigrantům. Možná i tenhle paradox je jedním z projevů jižní pohody. Pojďme dál, dnešek bude nabitý, čeká nás dokument o Heathu Ledgerovi nebo nový film Fatiha Akina.