Korzo #5: Jak věci fungují

„Dobré ráno Karlovy Vary, jmenuji se Robin Williams a přijel jsem si vzít váš festival. Že jsou tady letos Barry Levinson, Tim Robbins nebo Terry Gilliam, že v úvodní znělce hraje Casey Affleck? To je mi, s veškerou úctou, úplně u zadku. Chápejte, vždyť to je, jako kdyby se mě někdo snažil přesvědčit, že Angličani postoupí na penalty. Mě bude stačit jedna projekce o necelých sto dvaceti minutách a tahle show bude moje. Nevěříte? Tak pojďme, zkusme to. Víte kolik neandrtálců je třeba k zapálení ohně? Žádný, prostě to neumí.“

Zvláštní, jak věci někdy fungují. Ve chvilkách mimo kino během festivalu dočítám biografii Bruce Springsteena Born to Run, parádní čtení, recenzi najdete v příštím Full Moonu. Spousta věcí je rázem jasnějších, spousta odkazů překvapuje. V jednom momentě se Boss svěřuje s láskou k filmu Lovcova noc, je to možné, tohle, říkám si... Nikdy jsem o tom filmu neslyšel, což samo o sobě jistě nemusí překvapovat, ale zrovna včera odpoledne o stejném snímku mluvil Ondřej Štindl, když jsme si u kávy povídali o skončené projekci soutěžního filmu Všechno bude. Jeden záběr mu právě tuhle jím oblíbenou noir klasiku připomněl. Tohle se mi stává pořád. A to je dobře.

Zvláštní, jak věci někdy fungují. Nebýt minule zmiňované památné after party po skejtové jízdě králů, asi by jen těžko došlo k tomu, že následující (respektive ten samý, znáte to) den vidím pouze jediný film. Jenže asi to tak být mělo, nějak si jen těžko představuji, že bych snímek Utøya, 22. července sledoval v řadě dalších. Dopad snímku mapujícího vražedný útok pravicového extremisty Anderse Breivika na tábor Svazu dělnické mládeže, sídlící na ostrově Utøya, byl tak ještě silnější, svíravé drama zručně natočené na jeden záběr bez střihu a jediného tónu hudby. Na obvyklé otázky, zda vůbec připomínat tento čin, zda je na to moc brzy nebo případně pozdě, zapomenete po pěti minutách. Utøya určitě není film, který budete chtít vidět opakovaně, ale vidět by ho měl každý. Nemusí se líbit, ostatně by to asi ani nebylo v pořádku, ale zapůsobí s jistotou. Poznamená. Každý další výstřel způsobuje větší a větší nervozitu, každým dalším z nich se panika prohlubuje. Vůbec nezáleží na tom, zda se ozývají daleko nebo blízko.

Zvláštní, jak věci někdy fungují. Poslední filmy festivalu jsou samostatnou kategorií, často si je pamatuji nejdéle, bez ohledu na to, zda jsou dobré, či ne, často podle nich dokážu jednotlivé ročníky rozlišit. Ani už nepřekvapí, že hned v úvodní scéně (po titulcích) snímku Robin Williams: Mysl na dlani paroduje známý komik Bosse, o jehož biografii už byla řeč a kterou jsem to ráno dočetl. Portrét amerického herce natočila Marina Zenovich, autorka dokumentů o Romanu Polanském nebo Williamsově příteli, a svého času konkurentovi, Richardu Pryorovi a svou úlohu splnila dokonale. Stačilo totiž dát Willliamsovi co největší prostor k tomu, aby diváky pozval do své hlavy, tento nepřekonatelný komický živel nikoho dalšího nepotřebuje. Sledovat ho při práci je ohromující a úžasnou podívanou a je naprosto jedno, zda se jedná o záběry z prvních stand-up výstupů, televizních show nebo kasovních trháků kategorie A. Od začátku je jasné, že existuje také druhá stránka mince, snad každý klaun vypadá smutný, když si smyje make-up, a někteří jsou ještě smutnější. Jedním slovem – famózní.

Řádky posledního letošního korza dopisuji v autobuse směrem do Prahy, Rolling Stones nepočkají a navíc tam někde v dálce volá Pohoda. Letos to vyšlo jen na pět dní, to se nedá nic dělat – takhle prostě věci někdy fungují. Ještě bude následovat tradiční závěrečná rekapitulace, přemýšlím o tom, co všechno jsem stihl a nestihl, nejvíce mrzí asi neviděné drama Beze stop od režisérky Debry Granik, autorky mého oblíbeného filmu Winter’s Bone. To se ale naštěstí objevuje v programu přehlídky Šary Vary, která míří do pražských a brněnských kin bezprostředně po festivalu a kde najdete letos velmi slušný výběr. Ostatně to byl silný ročník, říkám si, zdaleka nejen díky euforii z nedávno absolvované návštěvy v mysli Robina Williamse nebo silném dojmu, který zanechaly snímky jako Lucky, BlacKkKlansman nebo Utøya, a najednou mi konečně dochází, která melodie mi to zní od rána v hlavě. True Colours od Cyndi Lauper, kterou si pobrukovala hlavní hrdinka norského snímku. Tady ji máte a na korze na viděnou zase za rok.