Korzo #5: Slzy, emoce a chobotnice

Písní letošního léta se bez nejmenších pochyb stává Everything Now, ať už to s novým albem Arcade Fire dopadne jakkoli. Abba rulez. "Ondřej má dneska takovou latino náladu a my se mu to pokoušíme kazit," říkal Martin Přikryl, který se spolu s Ondřejem Štindlem a Šimonem Šafránkem staral o hudební náplň včerejší fotografické party v press baru. Legrace byla náramná, Everything Now hrála hned několikrát a mimo ní se stavili také Screaming Jay Hawkins, Devo nebo U2. Po poněkud vyděračském venezuelském snímku Rodina byl jurodivý mix balzámem na nervy, ale při U Can't Touch This od pana Kladiva nezbylo než sebrat poslední zbytky důstojnosti a odebrat se odpočívat.

Velký sál a tuplovaná porce emocí až na dřeň. Dokument režisérské dvojice Derik Murray a Adrian Buitenhuis se jednoduše nepovedl. Heath Ledger chybí hodně, bezesporu, celý film se mluví o tom, jak výjimečnou a mimořádnou osobností byl, ale nakonec se mu dostalo notně obyčejného pomníku. Nikdo nepotřebuje nové skandály, zkoumání dalších důkazů tíhy hvězdného statusu a jistě není třeba pochybovat o dobrých úmyslech, ale špetku invence a odvahy by si Ledger od vykladačů svého života zasloužil. Povídání rodinných příslušníků a přátel z dětství je jistě zajímavé, ale postavit celý snímek na tvrzení "byl tak strašně talentovaný a tak STRAŠNĚ nám všem chybí" není úplně dobrý nápad. Divák se nikdy nedozví, proč ve filmu opakovaně mluví hvězdy jako Ben Harper nebo Naomi Watts, o to větší otázky vzbuzuje absence režisérů Christophera Nolana, Terryho Gilliama nebo někdejší Ledgerovy partnerky Michelle Williams. Heath Ledger jak jste ho nikdy neviděli, píše CNN. Ano, naneštěstí. Nevyužitá šance? Slabé slovo.

Novinku Fatiha Akina předcházela velká očekávání, jistě i díky ceně za Nejlepší ženský herecký výkon, kterou si z Cannes odvezla Diane Kruger. (Ano, ta Diane Kruger, kterou znáte z Troje nebo Lovců pokladů.) Původem německá hvězda zde dostala dost možná životní roli a Fatih Akin je PAN režisér, přestože se mu v posledních letech příliš nedařilo. Odnikud bude jistě patřit k ozdobám letošního ročníku, ale přes všechny klady se nejde ubránit pocitu jakési konstrukce, která výsledný dojem trochu hyzdí. Snímek je rozdělen do tří částí, prostřední z nich, věnující se procesu s atentátníky, by určitě stejně dobře, a ne-li lépe, fungovala na menší ploše, naopak trochu rozepsat si zasloužil závěr. Na spoilery pozor, jenže právě ta "podmínka," kterou režisér ke zhmotnění své vize nutně potřebuje, působí trochu neohrabaně (a manipulativně). Po maléru jménem Šrám buďme rádi, že se Akin vrátil zpátky do Hamburku, ale nelze se ubránit dojmu, že dříve býval elegantnější. Ovšem zároveň je třeba smeknout před jeho odvahou, v době, kterou cloumají útoky islámských extremistů, dokázal přijít s náhledem na podobné téma, ale z úplně jiného úhlu.

Jedním ze zásadních momentů letošního roku je bezesporu snímek Divý kraj režiséra Amata Escalanteho, kterého na kolonádě známe díky předešlým titulům Krev a Heli. Famózní režie, skvělé herecké výkony a latinskoamerická magie v nejlepším rozpoložení. Sociální drama čelně naráží na béčkové sci-fi, ale obraz se rozostřuje ve vlhkém lyrickém oparu. Slova docházejí, jednoduše nutno vidět, ale pozor – o té chobotnici se vám bude zaručeně zdát. Možná právě s ní bojoval Jeremy Renner, který se včera objevil ve Varech s dlahou na pravé ruce. Nebo že by šlo snad o natáčení festivalové znělky na příští rok?