Lámání kostí i ducha (Pharmakon & co.)

Ponořit se do světa industriálu a noisu znamená přijmout to, co přesahuje hranice poslechu. Nejde o pouhý fyzický zážitek, noise otevírá vrata k plnému prožití vnitřní křehkosti skrze surovou destrukci. Neustále osciluje mezi zoufalstvím a nadějí, a přestože tyto pojmy stojí v ostrém kontrastu, hranice mezi nimi je tenká a snadno překročitelná.

Margaret Chardiet alias Pharmakon přichází za zvuku bzučících much, jako by se právě vynořila z bažiny, a okamžitě splyne s každým přítomným. Je ztělesněním bolesti, hněvu a tíhy existence. „Unless you own some piece of land. You will never return to the earth again. You will burn down to ash,“ zní jeden útržků textu tematizující následky ztráty spojení se zemí. Její zvukové koláže jsou noční děsy přetavené do reality, výkřiky, které prorazí každý štít. Skrýt se není kam. Pharmakon nedominuje pouze pódiu, její přítomnost pohlcuje celou místnost, nejspíš každou chvíli prokopne rozvibrované zdi sálu. Je to stav mysli, requiem pro prohnilou společnost a zdevastovanou zemi. Pharmakon přesně ví, kde rány nejvíc hnisají, a bez váhání do nich sype sůl. Její nedávné páté album Maggot Mass v tomto duchu rozvíjí otázku ekologické a klimatické krize ve vztahu k lidským hodnotám. Červ zde figuruje jako symbol rozkladu a zároveň transformace do nové podoby – cyklus konce a nového počátku.

fotogalerii z koncertu najdete zde

Australské trio Kollaps přináší zcela odlišnou energii, vyhýbá se introspekci a míří k vnější destrukci. V jejich hudbě lze cítit vliv Einstürzende Neubauten, ovšem v radikálnější a nihilističtější podobě, taky se inspirují technikou „junk percussion“, kde se využívá všemožných předmětů k vytváření hluku a rytmu. Show je fyzický útok na smyslovou soustavu, kovové konstrukce se s rachotem řítí k zemi a s každým dalším vrženým kusem železa se svět hroutí o něco víc. Ostří nožů bledne ve srovnání se zvukem Kollaps, frontman připomíná kněze, který neúprosně káže o příchodu Posledního soudu. Kosti se lámou a krev stéká po špinavém betonu. Co z nás zbylo, když jsme si nechali smysl života sežrat technologií, systémem a nenávistí?

Lana Del Rabies je syntézou těchto dvou energií a pohybuje se na pomezí darkwave, industrialu a experimentální elektroniky. V jejích zvukových plochách je něco děsivě hypnotického, s každým další prásknutím řetězem klesá Kabinet múz níže do bezedné propasti. Občasné snové vokály prosvítají jako slabé světlo na konci tunelu. Jsme uvězněni ve světě, kde se Bůh vzdal, kde všechny vyšší principy byly opuštěny, my zůstali napospas vlastní hnilobě. Pomalé vyhasínání všeho, co kdy dávalo smysl, žádná velkolepá apokalypsa nepřijde.

V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití je méně o fyzickém těle a více o duchu. Každý z umělců si pohrává s jiným aspektem kolektivní úzkosti, ohlíží rozbité zrcadlo reality, ve které žijeme a jejíž střepy se zarývají hluboko pod kůži.