Láska... zvítězí (Cash Savage and The Last Drinks)

Už čtvrtý den si připadám, jako by mě vytáhli z hrobu. Nemrtvá/neživá, tělo bolí, duše sténá. Jestli to nebude tím, že jsem se na Broumovsku od neznámého Pelhřimováka dozvěděla, že celý Full Moon je marný. Jasně, hochu, co máš tíži životní a mluvíš mi do ucha, přestože tě neposlouchám, to už mi říkalo lidí, větších fištrónů ověšených Literami a Orteny. Píší-li ale Špuláci nadržené cancy z festivalu Grape, aniž by se člověk alespoň dozvěděl, při které písni PSH si konečně rozepnul poklopec, a poslouchá-li většina padesátníků (i jejich potomstva) dokola bez omrzení Davidy a Nagye, nezbývá, než nést pochodeň marnosti dál, i kdyby měla posvítit jen pár zbloudilým.

Své o tom ví Cash Savage and The Last Drinks, českému publiku ne neznámá melbournská country-bluesová kapela. Kromě vystoupení na velkých tuzemských festivalech má za sebou i štace po menších českých městech, letos přijde řada na další. Čtvrtá studiová deska téhle bandy, která se nikdy nebála špíny a reality života tak vzdálené reklamním představám valícím se na nás komerčními kanály, má příznačný název – Good Citizens.

Nese v sobě i tohle zásadní poselství: nemusíte mít práci a hypotéku, abyste byli dobrým občanem, nemusíte být bílé pleti, upravený, ani heterák. A ano, je sakra těžké vymanit se těmhle maloměšťáckým představám. Většině se to líbit nebude, ale co je to za většinu? Ta, která skrývá perverzi pod sutanou, nebo snad ta zastírající odpor k vlastnímu manželovi pravidelným cíděním kuchyně a častující vás závistivě pohrdavým pohledem na vaši od pohledu podezřelou (skromnou) svobodu?

Collapse is stejně coming, jak zpívá Cash Savage ve stejnojmenné písni, kterou věnovala své dceři. „Doufám, že pochopí, že svět je násilné místo. Vyrůstá v násilném světě, ale naše výsady nám dovolují uvěřit, že je to problém někoho jiného. Nenásilný život je životem privilegovaným a tímto privilegovaným způsobem žije čím dál tím míň lidí.“

V řízné Pack Animals se Savage opře do bohorovného mužského šovinismu zosobněného radily, kteří prostě už díky svému pohlaví vědí, že ženská na kytaru hrát neumí nebo aspoň ne správně. „It's okay you're not one of them,“ (Human, I Am) zpívám si zase často já, když odmítám panáky na sousedské grilovačce a nesměji se košilatým vtipům. Jen kdyby tam nebyl z jejich strany cítit ten strach, strach z toho nepřitakat normalitě. Krása života a Good Citizens naštěstí tkví v dualitě. A právě díky ryze osobním písním February, Sunday a Found You se v posluchači po několika pozorných posleších desky může usídlit opatrný optimismus. Láska nakonec vždy zvítězí, i když možná ne v podobě, jakou si představujete.