Láva se ze mě stává

Od prvního dema uběhlo už hezkých dvanáct let. Snad proto mi po prvním přehrání Lávy přišlo na mysl, jestli jsem nečekal trochu víc. Nějaký dvanáctkový opus magnum. A tak oprašuji předešlá alba a hledám cestu, která k nové desce vedla.

Na Budoáru je znát postupný vývoj. Krok po kroku. Díky častým personálním změnám by člověk řekl, že jde skoro o sysifovskou snahu. Ale Brňákům se to pořád daří. Jestli se undergroundový duch dema Babičkám (2000) úspěšně odrazil v souborném albu Na hraní (2002), později to už tak nebylo. Z atmosféry koncertů v brněnském Mýdle (to po čtyřech větvích [rum a zelená] a šesti prašivejch desítkách rozhazujete páčem na všechny strany do skřípotu houslí) se začala klubat citlivost. Zpěv získal na osobitosti a tou je kapela pověstná dodnes.

Když vyšla deska My o vlku (2005), položil Budoár další ze základních kamenů. Chuť koketovat s plným, hutným zvukem a bezesporu lepší texty. A jakmile už jsme měli skoro jasno, jakým směrem se budou ubírat, zamotalo nám hlavu album Dobrou noc, světlo (2008). Zpěvnost vystřídala jemná aranžmá a syrovější zvuk ustoupil před vnímavou prací s nástroji, čímž byla ideální půda předchystaná. Na svět mohly přijít vyvřeliny, roztavit základní kameny a slít je v celistvou hmotu.

Jestli desky Budoáru alespoň trochu znáte, první, co vás na nové nahrávce Láva praští do uší, je absence houslí. Po zběžném proklikání a prolistování tiskovky je třeba zjistit, co přináší ostatní nástroje. Nejvýrazněji se z počátku projevuje elektronika Tomáše Doležala. Ta umí být příjemně překvapivá, pestrá, melodie létají od přízvuků až k tanci. Nejmilejší práci ovšem přinesly kytary. Jestli mě na Dobrou noc, světlo nejvíc bavily basové linky, tady jsou to právě náladové tenké struny. Chvíli skřípou, chvíli se dohadují s ostatními nástroji, i mezi sebou navzájem. Pak se sebevědomě derou dopředu a hned vzápětí se ustrašeně třesou v pozadí. Někdy jsou veselé a hravé, a příště mrzuté. A aby vám nebyla absence houslí až tak líto, zůstal po nich alespoň smyčec.

Samotné nástroje by samozřejmě nestačily. Podstatné je, jak si všechny rozumí ve výsledné souhře - výborně. Každá píseň je v rámci desky jedinečná, všechny stojí na pevných základech a mají osobitou atmosféru. Nabízí rozskřípané kytary (Jde děvče), křehkost (Psi, Sýkorkám), nádech poctivého 8bitu (Věci v jiném domě) i prvky ska-tanečních rytmů (Radar). A nezapomenou na ozvěnu starších alb (Husí kůže).

V porovnání s předchozí tvorbou hudba mnohem více zaplňuje prostor. Výraznější pasáže vyvěrají z klidu a připomínají náhlé vylití magmatu. Láva postupně tuhne, ale nevíte, kdy a odkud se zase vydere na povrch. Ve vzduchu je cítit neustálé mísení dravosti a klidu. Není to však dravost, jakou bylo slyšet na deskách Na hraní nebo My o vlku. Ani náhodou. Energie se spojila se zkušeností. Nedochází k obyčejným zvukově hutným refrénům, ale promyšleným gradacím. Pokud se tedy dá vůbec mluvit o refrénech. I tady platí, že písně nemají vyloženě stabilní a navyklou strukturu, jsou proměnlivé.

Možná trochu paradoxně tu nenajdete takové výkyvy v hlase Marty Svobodové. Méně křiku a šepotu. Spíše jemnější hlasové nuance, které mají na posluchače přenést více sdílnosti. Mě osobně hlasové přelety (hlavně ty nahoru) snad i chybí. Rozhodně to ale neznamená, že by zpěv zanikal. Jen je vyladěný tak, aby se víc doplňoval s muzikanty a nestrhával příliš pozornosti.

Musím přiznat, že jsem Lávu po prvním poslechu podcenil, teď už ji ale nasávám, jako se zapaluje jedna cigareta o druhou. Místo první stopy se objevuje koláž všech překrývajících se skladeb, evokující rádiové překrývání frekvencí, z ní se náhodně vynořují úryvky melodií a já vím, jak se těším. Jak se na čtyřicet minut ponořím do kouzelného světa, kde láva rozpouští známé věci do nových barev a tvarů.