Veronika Havlová, Viktor Palák | Články / Sloupky/Blogy | 04.07.2017
Je to více než deset let, co rakouský režisér Michael Glawogger uvedl v soutěži Berlinale svůj hraný film Slumming. Příběh zpovykaného mladíka, který objeví svět chudiny a zjistí, jak zvrácené byly hodnoty, které dříve zastával. Ano, byl to film tak didaktický, jak didakticky zní jeho synopse a nic na tom nezměnil ani zábavný fakt, že protagonistův život nabral nový směr poté, co se objevil ve Znojmě. Slumming byl pro režiséra, který se proslavil svými drsnými dokumenty, povážlivě midcultovým pokusem, v němž ale byly přece jen čitelné konstanty Glawoggerovy tvorby. Za tu hlavní můžeme označit chápavé vypodobnění světa jako globální vesnice, v níž není snadné žít.
Čímž se dostáváme k jeho poslednímu filmu Bez názvu (Untitled) – filmu, který po režisérově smrti (zemřel na malárii, kterou onemocněl během natáčení) sestříhala Monika Willi z materiálů, které vznikly během necelých pěti měsíců natáčení na Balkáně, v Itálii a v západní a severozápadní Africe. Ty Glawogger sbíral bez předem daného konceptu – prostě vyrazil na cestu, aniž si dopředu ujasnil téma svého filmu, aniž by „po něčem šel“. Koláž, jíž dala Monika Willi finální podobu (a proložila ji čtením režisérových zápisků), výchozí „metodu“ utěšeně ospravedlňuje. I když „utěšeně“ není slovo, které by při sledování filmu přicházelo dvakrát často na mysl.
Na utěšená videa z cest tu koneckonců máme cestovatelské pořady s pány Bartoškou a Donutilem. Na druhou stranu taky úplně nesouzním s opačným tvůrčím přístupem, tedy že to pravé umění a skutečná pravda o světě se vyjeví jen kupením co nejdrsnějších a nejdepresivnějších výseků z lidských životů. Proto jsem byla od prvních záběrů ostražitá. Nebude to jen další exploatace celosvětové chudoby a lidské mizérie, která má nám, blahobytným obyvatelům prvního světa, umožnit, abychom se chvilku cítili oduševněleji?
Bez názvu je jako pohled z okna, když cestujete vlakem. Obrazy se míhají, řadí za sebou a je jen na nás, co si z nich vezmeme. Po Glawoggerovi zůstala spousta hrubého materiálu a jeho dvorní střihačka Monika Willi (která mimochodem spolupracuje i s jiným slavným tvůrcem neutěšených filmů, tedy Michaelem Hanekem) si celkem pochopitelně neodpustila možnost udělat z radikálního filmu bez tématu též testament svého přítele a kolegy. Zároveň se ale vyhnula přílišnému patosu a tezovitosti, přestože úryvky z jeho deníku, předčítané shakespearovskou herečkou Fionou Shaw, působí jako do filmu vytesané epigramy.
Mnohem působivější než listování režisérovým deníkem se tak jeví použitá hudba – neurčitá, těkavá, nervní – a coby taková ideálně dokreslující zoufalý životní prostor. Zvířata, rozklad a zvířata v rozkladu coby vracející se konstanty. Metafora lidského mraveniště zde funguje – a to zejména, pokud mraveniště vnímáme jako něco tak trochu děsivého. Tady nejsme v Beskydech, tady máme ruku po loket v hnízdě Myrmecia pyriformis. Ač je Glawogger se zachycovaným prostředím zřetelně sžit, vyznívá jeho film nepříjemně až nebezpečně.
Ale na co jsme se to tedy vlastně koukali? Byl to dokument o tom, že na mnoha místech světa žijí lidé v pro nás nepředstavitelně drsných podmínkách, a přesto se dokáží radovat ze života? Že i v záplavě ošklivosti se dá najít krása? Ostatně motiv hledání střípků něčeho vzácného v hromadách hlušiny se ve filmu opakuje několikrát, u hledačů droboulinkých diamatů v hromadách písku, u skupiny dětí systematicky prohledávajících hromadu odpadků… Film nakonec ze všeho nejvíc působí jako dopis z cesty na druhý břeh. Jako zpráva člověka, který se snaží držet těkavých záblesků reality, který se snaží chytit uplývající život, ten mu ale uniká mezi prsty. I v režisérových slovech byla patrná touha spočinout někde, na nějakém místě, které by mohl nenápadně a dokonale poznat. Kterého by se mohl pevně zachytit. Ale zároveň v nich bylo vědomí nemožnosti naplnění takové touhy, vědomí pomíjivosti.
Skloňovat eskapismus není v kontextu tohohle dokumentu na místě – touha po úniku, která je zmíněna před koncem filmu, s příjezdem do Libérie, je ovšem akcentována důrazně a znamenitě komunikuje s předešlými výjevy i tématem těkavosti našich zážitků i životů. Ač geograficky vcelku rozmáchlý a třeba v obrazech z nočních chudinských čtvrtí vyloženě uchvacující, není film dalším z kompilátů velkolepých scenérií. Ve středu dění jsou zde totiž lidé dokonale vrostlí do svého prostředí – možná i proto, že rozlet není na pořadu dne.
Glawogger a Willi dokáží zcela bez pochyby zprostředkovat divákovi krásu, dokáží vytěžit z hlušiny beznaděje jiskry čisté radosti. Mají cit pro načasování, pro postupné odhalování. Viz scéna nadšených mladých mužů, hrajících s vervou fotbal. Kamera nejdřív krouží po jejich tvářích při kolektivním pokřiku před zápasem. Až postupně se vzdaluje a vidíme, že každému hráči chybí končetina. A najednou propukne radostná a neuvěřitelně energická hra, zábavnější než cokoli, co můžete vidět v české nejvyšší soutěži. Fotbalové – i filmové.
52. Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary
30. 6. - 8. 7. 2017, Karlovy Vary
www.kviff.com
Maria Pyatkina, David Čajčík, Michal Pařízek 29.10.2024
Pokud někde objevovat, tak právě tady. Vybíráme z napěchovaného programu devět jmen.
Michal Pařízek 04.10.2024
Dneska v osm večer na Radiu 1 spolu s Angeles Toledano, Melike Şahin, Autumnist, Juliánem Mayorgou nebo Cindy Lee. If You Hear Me Crying… leave me alone.
Michal Pařízek 20.09.2024
Šest dní u moře uplynulo tak rychle, že jsem se ani neotočil, a určitě nejen proto, že tam bylo 15 stupňů. Ale ve stínu toho, co se dělo/děje tady, už…
Michal Pařízek 06.09.2024
Okruží severu sedí kolem mozku pevně a (možná) napořád, podobně jako prsten, který mám na prstě snad po třiceti letech. Přišel ke mně před Rouge, komu tak asi patří? Forget…
redakce 29.08.2024
Mario „Dust“ La Porta si zařídil svůj bar, aby se měl kde zašít, taky si tam hrává. A se svojí kapelou jezdí po světě. Přijedou i do Kaštanu.
Michal Pařízek 23.08.2024
Štvanice minulý pátek hořela. První pražský Underground Overtake se povedl náramně, atmosféra euforická a velká stage, která u Bike Jesus vyrostla, byla zatraceně funkční i slušivá.
Veronika Mrázková 13.08.2024
Současně je právě marnost a nevědomost, kde začít a kde skončit, vzrušující. Tlumí racio a vynucuje si takové oddání dílu, které se obejde bez faktického výkladu či pointy.
redakce 13.08.2024
Letošní Brutal Assault je za námi a vypadá to na jeden z nejvýživnějších ročníků vůbec. A to nejen podle našich vyndaných reportérů.
Michal Pařízek 09.08.2024
Rozhovor s Nubyou Garcia jsem dělal před pár lety, bylo to uprostřed covidu a bylo to tím poznamenané, ale už tehdy to bylo milé...
Michal Pařízek 26.07.2024
Všechno dobré, něco výjimečné, vytržení s sebou přinesla Aunty Rayzor a vyloženě roztomilí Irreversible Entanglements. Zejména Camae Ayewa, která se chtěla boxovat.