Lázeňské dvojhránky #2: Kaili blues

Filmů, které byly v premiéře uvedeny na festivalu v Locarnu, který se tradičně koná jen pár týdnů po Varech, se do programu lázeňské přehlídky mnoho nedostane. Naopak. Tím silnější byl signál, že Kaili blues bude stát za to.

Viktor: První film zhlédnutý na festivalu má člověk tendenci si pamatovat tak nějak výrazněji, než kdyby ho viděl kdykoliv jindy – a může být jakýkoliv. Není to však jen tahle mimoděčná okolnost, díky níž se debut režiséra jménem Gang Bi nesporně dostane do mého top five při finálním bilancování letošních Varů. Začalo to loni v Locarnu a pokračovalo na bezpočtu dalších přehlídek – tenhle snový snímek přijel do Varů s renomé, jehož síla může škodit. A nestalo se. Gang Bi se v něm projevuje jako nesmírně všestranný režisér – na pomoc si bere poezii, ale nepůsobí krasodušně, jeho filmu dominuje spíše nezaměnitelná poetická syrovost.

Veronika: Pro mě to byl možná přesně prostřední festivalový film a zatím první, po jehož zhlédnutí jsem zůstala omráčená krásou viděného. Překvapilo mě, že odešlo poměrně málo lidí, jevilo se mi to jako typický odcházecí film, kdy tak po hodině lidem dojde, že se nedočkají klasické narace. Možná za to mohla ranní hodina a měkká křesla v Malém sále...
Kdybych hledala stručnou charakteristiku Kaili Blues, asi bych použila film-báseň. Nejenže ve filmu zazní několik básní hlavního hrdiny Chena, lékaře, bývalého člena pouličního gangu a propuštěného vězně. I logika nebo rytmus vyprávění jsou básnické a snové. Především v druhé půli, která začíná hojně diskutovaným čtyřicetiminutovým záběrem a v souladu s úvodním citátem z Diamantové sútry se v ní stírá minulost, současnost a přítomnost.
Jako v básni se vynořují a variují motivy, které jsme pochytili v konvenčnější první části – prodej banánů, motiv času, ciferník hodinek, popová hudba, marné zahřívání rukou světlem baterky, tajemný „divoký muž“ – hrdina strašidelných historek. Ve vesničce mezi městem Kaili a Zhenyuan Chen možná potkal budoucnost svého ztraceného synovce, ovšem stejný nesmělý puberťák na motorce mohl být i ohlasem starého příběhu jeho staré kolegyně z kliniky, která odešla od své první lásky na jih do většího tepla.

Viktor: A z téhle pozoruhodné bohatosti se vynořují myšlenky na tvůrce jako Tsai Ming-liang anebo Carlos Reygadas. Toho prvního může Kaili Blues připomenout způsobem, jakým jsou zde snímány obyčejné betonové lokace, toho druhého zase snový charakter jednak celého filmu, ale zejména pojetí kamery ve zmíněné druhé polovině filmu. Z filmu je zde zřetelně cítit přítomnost něčeho mimo naši kontrolu, omamnou náladu můžeme svádět na jakousi intervenci shůry. Což je paradoxní, protože natáčení čtyřicetiminutového záběru, pro který je tento film skloňován nejčastěji, musely předcházet velmi detailní přípravy.
V Kaili Blues se prolínají nejen motivy, ale i čas, ve filmu je leccos, čeho se chytnout a ještě více toho, k čemu se vracet. Unikaví hrdinové jsou pevně zakořeněni do míst, jimiž se pohybují, Gang Bi jim však – a spolu s nimi i publiku – zároveň nedopřává pocitu domova.

Veronika: Je dobré si čas od času uvědomit, že ty opravdu silné poetické filmy nevyvěrají přímo z duše rozervaného tvůrce, že nestačí nakupit dlouhé a občas rozmazané záběry. Právě u takových filmů je snad ještě důležitější než u filmů s klasickou narací, aby byly důkladně promyšlené a vystavěné. Gang Bi dokazuje, že v případě kinematografie nemůže být rozum a cit v opozici natrvalo. Kalil Blues je možné vnímat i jako reflexi současné Číny. Zdá se, že co způsobila Kulturní revoluce, tedy narušení starých struktur, vykořenění obrovské spousty lidí, současný totalitním státem podporovaný divoký kapitalismus dorazil možná už zcela nenávratně. Tím se mimochodem zabývá jiný čínský film, který je na festivalu k vidění, Vůně podzemí. Staré čtvrti, kde už samotná architektura obydlí vedla lidi k pospolitosti, mizí a ustupují neosobním mamutím developerským projektům. Vůně podzemí to popisuje zcela konkrétně, ukazuje skupinu lidí žijících z nouze v jakémsi podzemním komplexu. V případě Kalil Blues jde spíš o obecný pocit ztráty domova. Hrdinové jsou si vědomi svých kořenů, ale zároveň si uvědomují nemožnost se jich dotknout, vrátit se do svého domova.

Viktor: Kaili Blues – podobně jako Komorná, o které dáme řeč příště – nabízí bezpočet momentů, kterých se lze chytat a s postupujícím filmem se dávat dohromady, v tom filmu je leccos, k čemu se lez vracet. Tohle je báseň o životním prostoru, který krotí „člověka divokého“.