Viktor Palák, Veronika Havlová | Články / Sloupky/Blogy | 06.07.2016
Filmů, které byly v premiéře uvedeny na festivalu v Locarnu, který se tradičně koná jen pár týdnů po Varech, se do programu lázeňské přehlídky mnoho nedostane. Naopak. Tím silnější byl signál, že Kaili blues bude stát za to.
Viktor: První film zhlédnutý na festivalu má člověk tendenci si pamatovat tak nějak výrazněji, než kdyby ho viděl kdykoliv jindy – a může být jakýkoliv. Není to však jen tahle mimoděčná okolnost, díky níž se debut režiséra jménem Gang Bi nesporně dostane do mého top five při finálním bilancování letošních Varů. Začalo to loni v Locarnu a pokračovalo na bezpočtu dalších přehlídek – tenhle snový snímek přijel do Varů s renomé, jehož síla může škodit. A nestalo se. Gang Bi se v něm projevuje jako nesmírně všestranný režisér – na pomoc si bere poezii, ale nepůsobí krasodušně, jeho filmu dominuje spíše nezaměnitelná poetická syrovost.
Veronika: Pro mě to byl možná přesně prostřední festivalový film a zatím první, po jehož zhlédnutí jsem zůstala omráčená krásou viděného. Překvapilo mě, že odešlo poměrně málo lidí, jevilo se mi to jako typický odcházecí film, kdy tak po hodině lidem dojde, že se nedočkají klasické narace. Možná za to mohla ranní hodina a měkká křesla v Malém sále...
Kdybych hledala stručnou charakteristiku Kaili Blues, asi bych použila film-báseň. Nejenže ve filmu zazní několik básní hlavního hrdiny Chena, lékaře, bývalého člena pouličního gangu a propuštěného vězně. I logika nebo rytmus vyprávění jsou básnické a snové. Především v druhé půli, která začíná hojně diskutovaným čtyřicetiminutovým záběrem a v souladu s úvodním citátem z Diamantové sútry se v ní stírá minulost, současnost a přítomnost.
Jako v básni se vynořují a variují motivy, které jsme pochytili v konvenčnější první části – prodej banánů, motiv času, ciferník hodinek, popová hudba, marné zahřívání rukou světlem baterky, tajemný „divoký muž“ – hrdina strašidelných historek. Ve vesničce mezi městem Kaili a Zhenyuan Chen možná potkal budoucnost svého ztraceného synovce, ovšem stejný nesmělý puberťák na motorce mohl být i ohlasem starého příběhu jeho staré kolegyně z kliniky, která odešla od své první lásky na jih do většího tepla.
Viktor: A z téhle pozoruhodné bohatosti se vynořují myšlenky na tvůrce jako Tsai Ming-liang anebo Carlos Reygadas. Toho prvního může Kaili Blues připomenout způsobem, jakým jsou zde snímány obyčejné betonové lokace, toho druhého zase snový charakter jednak celého filmu, ale zejména pojetí kamery ve zmíněné druhé polovině filmu. Z filmu je zde zřetelně cítit přítomnost něčeho mimo naši kontrolu, omamnou náladu můžeme svádět na jakousi intervenci shůry. Což je paradoxní, protože natáčení čtyřicetiminutového záběru, pro který je tento film skloňován nejčastěji, musely předcházet velmi detailní přípravy.
V Kaili Blues se prolínají nejen motivy, ale i čas, ve filmu je leccos, čeho se chytnout a ještě více toho, k čemu se vracet. Unikaví hrdinové jsou pevně zakořeněni do míst, jimiž se pohybují, Gang Bi jim však – a spolu s nimi i publiku – zároveň nedopřává pocitu domova.
Veronika: Je dobré si čas od času uvědomit, že ty opravdu silné poetické filmy nevyvěrají přímo z duše rozervaného tvůrce, že nestačí nakupit dlouhé a občas rozmazané záběry. Právě u takových filmů je snad ještě důležitější než u filmů s klasickou narací, aby byly důkladně promyšlené a vystavěné. Gang Bi dokazuje, že v případě kinematografie nemůže být rozum a cit v opozici natrvalo. Kalil Blues je možné vnímat i jako reflexi současné Číny. Zdá se, že co způsobila Kulturní revoluce, tedy narušení starých struktur, vykořenění obrovské spousty lidí, současný totalitním státem podporovaný divoký kapitalismus dorazil možná už zcela nenávratně. Tím se mimochodem zabývá jiný čínský film, který je na festivalu k vidění, Vůně podzemí. Staré čtvrti, kde už samotná architektura obydlí vedla lidi k pospolitosti, mizí a ustupují neosobním mamutím developerským projektům. Vůně podzemí to popisuje zcela konkrétně, ukazuje skupinu lidí žijících z nouze v jakémsi podzemním komplexu. V případě Kalil Blues jde spíš o obecný pocit ztráty domova. Hrdinové jsou si vědomi svých kořenů, ale zároveň si uvědomují nemožnost se jich dotknout, vrátit se do svého domova.
Viktor: Kaili Blues – podobně jako Komorná, o které dáme řeč příště – nabízí bezpočet momentů, kterých se lze chytat a s postupujícím filmem se dávat dohromady, v tom filmu je leccos, k čemu se lez vracet. Tohle je báseň o životním prostoru, který krotí „člověka divokého“.
51. Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary
1. - 9. 7. 2016, Karlovy Vary
www.kviff.com
redakce 22.12.2024
Dá se u nich rekapitulovat celý rok, stejně jako celý život, můžete být trudní a veselí a nejlíp všechno najednou.
Michal Pařízek 13.12.2024
Nikol Bóková vydává svoje Feathers zítra, dneska večer na Radiu 1 si dáme jednu ve světové premiéře. Feathers, peříčka.
Minka Dočkalová 12.12.2024
Hra o čtyřech hercích není pro divadelní uskupení Bazmek entertainment nic neobvyklého, prvek interaktivity mě děsil jen zpola, i když LARPy spíš nemusím.
Maria Pyatkina, David Čajčík, Michal Pařízek 29.10.2024
Pokud někde objevovat, tak právě tady. Vybíráme z napěchovaného programu devět jmen.
Michal Pařízek 04.10.2024
Dneska v osm večer na Radiu 1 spolu s Angeles Toledano, Melike Şahin, Autumnist, Juliánem Mayorgou nebo Cindy Lee. If You Hear Me Crying… leave me alone.
Michal Pařízek 20.09.2024
Šest dní u moře uplynulo tak rychle, že jsem se ani neotočil, a určitě nejen proto, že tam bylo 15 stupňů. Ale ve stínu toho, co se dělo/děje tady, už…
Michal Pařízek 06.09.2024
Okruží severu sedí kolem mozku pevně a (možná) napořád, podobně jako prsten, který mám na prstě snad po třiceti letech. Přišel ke mně před Rouge, komu tak asi patří? Forget…
redakce 29.08.2024
Mario „Dust“ La Porta si zařídil svůj bar, aby se měl kde zašít, taky si tam hrává. A se svojí kapelou jezdí po světě. Přijedou i do Kaštanu.
Michal Pařízek 23.08.2024
Štvanice minulý pátek hořela. První pražský Underground Overtake se povedl náramně, atmosféra euforická a velká stage, která u Bike Jesus vyrostla, byla zatraceně funkční i slušivá.
Veronika Mrázková 13.08.2024
Současně je právě marnost a nevědomost, kde začít a kde skončit, vzrušující. Tlumí racio a vynucuje si takové oddání dílu, které se obejde bez faktického výkladu či pointy.