Lázeňské dvojhránky #5: Toni Erdmann

Veronika: Film Toni Erdmann předchází pověst trháku a zároveň díla neprávem opominutého hlavní porotou na festivalu v Cannes. Na první ranní projekci ve Velkém sále byla už víc než hodinu před začátkem fronta na akreditace až ven, šeptanda zjevně zafungovala. A já pak během těch 160 minut trvání (mimochodem film ubíhá tak pěkně, že se délka jeví tak poloviční) přemýšlela nad tím, proč si u nás tak často myslíme, že jsem nepřekonatelní právě ve „smíchu skrz slzy“.
Zatímco české tragikomedie bývají spíš úsměvné než vtipné a dramatická rovina je buď šablonovitá (temná minulost se vynořuje) nebo vykonstruovaná, Toni Erdmann se nebojí intenzivního situačního nebo černého humoru, díky němuž vyniká všední tragika života. Opravdu není potřeba, aby v rodině panovalo strašlivé tajemství, aby měl dědeček minulost masového vraha, dokonce není potřeba ani půdorysu rodiny, v níž panují toxické vztahy. Stačí obyčejné všední problémy, třeba smrt tatínkova prastarého psíka nebo pracovní krize úspěšné dcery, aby přiměly postavy přehodnotit svůj život a vytvořily místy strhující (a zároveň ohromně vtipné) drama.

Viktor: Předešlý režisérčin film Všichni ostatní jsem si po celých sedm let, které ho dělí od Toniho Erdmanna, dobře pamatoval pro jeho pronikavou schopnost vystihnout upadající vztah dvou mladých lidí, aniž by v tom byla sebemenší špetka mentorství. No, a tentokrát se Maren Ade totéž podařilo ve vykreslení vztahu dcery a otce, respektive jejich životních peripetií, ať už jsou zrovna sami nebo spolu. Film je to neuvěřitelně trefný a nezřídka burácivě vtipný, krátce po jeho zhlédnutí mám vlastně pocit, že z jednotlivých detailů, myšlenek i dialogů budu žít ještě hodně dlouho. Pokud je ve Varech hojně (a právem) vzývána Mungiuova Zkouška dospělosti, pak je dobré říct, že Maren Ade vládne vlastně totožnou schopností budovat úplně obyčejné příběhy, které nepotřebují okázalé zvraty a hysterii, aby postavy dotlačily do nepříjemných situací. Docela by mě zajímalo, co by se stalo, kdyby za scenáristkou došel nějaký dramaturg a navrhl jí, ať do děje zapojí autonehodu. Skrytá kamera pro cinefily?

Veronika: Takový záznam skryté kamery bych opravdu ráda viděla, Maren Ade zjevně laciná dramata a konstrukty nemá zrovna v oblibě. Ostatně vztahy mezi nejbližšími jsou vlastně to nejtěžší (a zároveň nejkrásnější), co na nás v životě číhá, jak jsme ostatně mohli vidět i v maďarském soutěžním filmu Rodinné štěstí, který nakonec i vyhrál. Takže opravdu není potřeba cpát postavy do nemožných situací, když bohatě stačí, aby otec se smyslem pro kaufmanovský humor na chvilku nahlédl pod úspěšnou a sebejistou masku své dcery a rozhodl se ji zachránit od trudnomyslnosti. Ať chce nebo ne.
Režisérčinou silnou stránkou je i skvělá práce s herci. Především Petr Simonischek jako Winfried Conradi alias Toni Erdmann předvádí soustředěný a přesný komediální výkon, který dovede ovládnout plátno, aniž by se to zvrhlo v nějaké herecké koncertování nebo dokonce v zastiňování kolegů. Víc než zdatně mu sekunduje Sandra Hüller v roli jeho dcery, která v sobě postupem času objevuje větší z spřízněnost s výstředním otcem, než by sama čekala. Ostatně pořád mám v mysli její bezchybný výkon z Rekviem, zjevně ji nedělá problém odhalit se ve filmu až na dřeň nebo na holou kůži.

Viktor: Na filmu mi přijde mimořádné, jak nenápadně nutí postavy vystupovat z jejich komfortních zón, a jak moc z těchto scén dokáže vytěžit. Fádní korporátní svět je tady vykreslen nesmírně přesně, aniž by ale upadal byť jen do náznaku karikatury. Maren Ade si dopřává dostatek času vybudovat zázemí protagonistů, zároveň dokáže pracovat se zkratkou – celé to působí nesmírně přirozeně a zároveň zábavně. Toni Erdmann – a myslím tím postavu i film – je s to uvolňovat i napínat, čelit problémům i z nich unikat. Tohle je film o smutném klaunovi, který dokáže bavit, ale zejména řezat do živého.

Veronika: Toni Erdman je dokonalou ukázkou nejlepších tradic klaunství. Je to postava stvořená za jediným účelem, aby vychylovala okolí z rovnováhy. Hlavním požitkem, který film přináší, je vyvolávání divákovy touhy po tom, aby i jeho někdo tak drsně a láskyplně vykolejil z všedního života. Touhy a zároveň hrůzy z toho samého. Většinou se za svých hlavně pracovních životů snažíme nejistoty, nečekané zvraty a výstřednosti co nejvíc eliminovat. Ale co je bez chvění, není pevné. Jako jeden z otcovských žertů se ve filmu objeví nápad najmout si náhradní dceru, místo té neustále pracovně vytížené. Ovšem bylo by krásné, kdyby člověk mohl sobě nebo svým blízkým občas najmout Toniho Erdmanna.