Veronika Havlová | Články / Sloupky/Blogy | 05.07.2016
Dva a dva filmy se spojily do dvojice a začaly si mezi sebou tvořit neplánované paralely. A film, který jsem si zařadila do programu jako zábavnou kuriozitku, nakonec zanechal nečekaně silný dojem.
Pasolini a Vlk z královských Vinohrad. Dva filmy o výjimečných režisérech, z nichž ovšem divák nemá moc šanci pochopit, v čem vlastně jejich výjimečnost spočívala. U Vlka to zamrzí hlavně proto, že je tvůrcem výjimečný režisér sám. Živé natáčení pořadu Na plovárně před projekcí Pasoliniho naštěstí nebylo zdaleka tak sterilní jako následný film, vlastně to byl celkem příjemný zážitek.
Chilský „teplý“ film Nikdy nebudeš sám a film Petra Václava Nikdy nejsme sami toho nakonec spojuje víc než podobný název. K oběma přistupuje divák po přečtení anotace a se znalostí předchozí režisérovy tvorby (v případě Václava) s jistým očekáváním, které v průběhu filmu dostane na frak. Nikdy nebudeš sám se jeví jako typický film o objevování queer identity v nepřátelském prostředí. Takových už jsme ve Varech viděli spousty, lišily se vlastně jen typem a mírou nepřátelskosti a teroru okolí, v závislosti na zemi a době vzniku. I tady vidíme křehkého, zženštilého a mírně vykrouceného kluka, který s nejlepší kámoškou probírá jiné kluky, čte horoskopy a prozpěvuje Britney Spears (ano, až taková klišé se tam objeví). Domnělý hlavní hrdina však po první třetině z filmu v podstatě zmizí a z vcelku neobjevného filmu o dospívání se stane pomalý trýznivý pohled do duše otce, který se za svého syna poprvé postaví ve chvíli, kdy je už možná pozdě.
To Petr Václav jde ve svém zatím posledním filmu Nikdy nejsme sami proti své pověsti seriózního autora vážných společenských a vztahových studií. Provedl podobný úkrok jako Bruno Dumont svým Malým Quinquinem. Sice se nevzdal snahy zobrazovat nejpalčivější problémy současného Česka, ale tentokrát poprvé zvolil formu komedie, která ve své fyzičnosti a hyperboličnosti může být pro spoustu diváků těžko zkousnutelná. Uvidíme, jestli jako Dumont bude v dalším filmu svůj potenciál komediografa rozvíjet, nebo se vrátí k realistické drásavosti.
Nejsilnějším filmem dne pro mě byl dokument Helmut Berger, herec. Hned v úvodním záběru nám režisér dopřeje podívanou na ochablý zadek někdejšího krasavce nejen z Viscontiho filmů (Soumrak bohů, Ludvík Bavorský, Rodinný portrét). Vystajlovaní diváci jsou pohoršeni či zhnuseni, čekají je však ještě horší věci. Elegantně a důstojně zestárnout se povede jen málokomu a Berger mezi ony šťastlivce nepatří. Bydlí v nevelkém bytě na salcburském sídlišti, spí v posteli po své matce a je obklopen fotkami svých krásných a většinou mrtvých kolegů a kolegyň. Záblesky bývalé slávy si užívá jen když mu nějaký evropský festival udělí cenu za celoživotní dílo. Vystavené ceny mu v pravidelných intervalech ometá hospodyně Viola, která se s námi podělí o své názory na život svého zaměstnavatele.
Visconti pro něj zůstává zásadním a nepřekonaným tvůrčím partnerem, přestože pro něj moc dobrých slov nenachází. Komunikace mezi protagonistou a režisérem Andreasem Horvathem je něco mezi soubojem a milostnou předehrou. Berger se ho snaží svézt a okouzlit, slibuje mu skandální historky, pravdy o slavných lidech, případně orální sex. Střídavě ho od sebe ve vzteku odhání, aby mu pak nechával na záznamníku dlouhé opilecké monology. Horvathovi se daří dostat se až na dřeň, jeho dokument zobrazuje lidství v celé jeho křehkosti a jímavosti. Ani ty nejintimnější záběry nepůsobí voyeursky, Horvathovi nejde o lacinou skandálnost. V poslední dlouhé trýznivé scéně se Berger několik dlouhých minut pokouší masturbovat, nakonec dojde i na happyend v podobě ejakulátu otřeného do kašmírového svetru. Berger je samozřejmě hnaný touhou provokovat, být ve středu pozornosti. Tohle závěrečné gesto ale působí spíš jako jeho snaha otevřít se, ukázat se v nejintimnější chvíli, dát svému režisérovi aspoň to málo, čeho je ještě schopný.
Další vrstvou zážitku z projekce bylo sledování reakcí diváků. Karlovarský festival staví celkem logicky image na dokonalých hvězdách a mladých stylových návštěvnících. Právě pro ně byl pohled na ochablé tělesné části dřívějšího fešáka nejhůř snesitelný. Většina to řešila smíchem, ale došlo i na zakrývání očí a ucpávání uší. Horvathuv dokument měl tak podobnou funkci, jakou mívaly návštěvy kostnice. To, co jsme dnes my, budete i vy. Honem si udělejte vymazlená kviffíčka, než bude pozdě!
51. Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary
1. - 9. 7. 2016, Karlovy Vary
www.kviff.com
Maria Pyatkina, David Čajčík, Michal Pařízek 29.10.2024
Pokud někde objevovat, tak právě tady. Vybíráme z napěchovaného programu devět jmen.
Michal Pařízek 04.10.2024
Dneska v osm večer na Radiu 1 spolu s Angeles Toledano, Melike Şahin, Autumnist, Juliánem Mayorgou nebo Cindy Lee. If You Hear Me Crying… leave me alone.
Michal Pařízek 20.09.2024
Šest dní u moře uplynulo tak rychle, že jsem se ani neotočil, a určitě nejen proto, že tam bylo 15 stupňů. Ale ve stínu toho, co se dělo/děje tady, už…
Michal Pařízek 06.09.2024
Okruží severu sedí kolem mozku pevně a (možná) napořád, podobně jako prsten, který mám na prstě snad po třiceti letech. Přišel ke mně před Rouge, komu tak asi patří? Forget…
redakce 29.08.2024
Mario „Dust“ La Porta si zařídil svůj bar, aby se měl kde zašít, taky si tam hrává. A se svojí kapelou jezdí po světě. Přijedou i do Kaštanu.
Michal Pařízek 23.08.2024
Štvanice minulý pátek hořela. První pražský Underground Overtake se povedl náramně, atmosféra euforická a velká stage, která u Bike Jesus vyrostla, byla zatraceně funkční i slušivá.
Veronika Mrázková 13.08.2024
Současně je právě marnost a nevědomost, kde začít a kde skončit, vzrušující. Tlumí racio a vynucuje si takové oddání dílu, které se obejde bez faktického výkladu či pointy.
redakce 13.08.2024
Letošní Brutal Assault je za námi a vypadá to na jeden z nejvýživnějších ročníků vůbec. A to nejen podle našich vyndaných reportérů.
Michal Pařízek 09.08.2024
Rozhovor s Nubyou Garcia jsem dělal před pár lety, bylo to uprostřed covidu a bylo to tím poznamenané, ale už tehdy to bylo milé...
Michal Pařízek 26.07.2024
Všechno dobré, něco výjimečné, vytržení s sebou přinesla Aunty Rayzor a vyloženě roztomilí Irreversible Entanglements. Zejména Camae Ayewa, která se chtěla boxovat.