Lightning Glove a nepochopitelné mezery

Jedním z problémů české hudební scény je snaha napodobovat zahraniční styly a postupy bez uvědomování si jejich kořenů. Ty velmi pravděpodobně vycházejí ze specifik svého prostředí a můžou představovat bariéru v přenositelnosti stylu. Odvezte většinu českých (nedejbože slovenských) raperů do Bronxu a v okamžiku máte zájezd ztracených srandovních postaviček s placatými kšilty. Styly fungují na základě určité rovnice a některé proměnné jsou prostě čistě lokální. Pokud je nenahradím na daném místě lokální hodnotou, zbude jen druhořadá domácí cover kapela. Ta může mít smysl naživo, protože i odvar může být lepší než nic, ale tím to končí.

Praha je přes všechny možné výhrady město se zcela specifickou atmosférou nebo alespoň jejím potenciálem, za kterým se jezdí z celého světa. Tím nemyslím levné pivo a holky bez sebeúcty, ale takový ten nádech gotiky, který se zdaleka neomezuje na středověké stavby a který se i přes veškerý promyšlený development a úslužnost turismu stále sem tam vznáší ve vzduchu. S tím souvisí i fakt, že nejrozšířenější kulturní asociace s Prahou je Kafka. Jeho romány nelze s vážnou tváří označovat za gotické, protože tento pojem vzbuzuje úplně jiné konotace, ale kafkovská atmosféra je esencí gotické atmosféry – směs úzkosti, bezmoci a determinace ve spojení s určitým tajemnem a pocitem ohrožení. A na stejné atmosféře stavěl i Foglar auru Vontů a jejich čtvrti. Fascinuje mě, že Praha nemá scénu, která by její atmosféru uměla využít. Ligtning Glove tuhle nepochopitelnou mezeru do určité míry zaplňují. Zprostředkovávají přesně takovou náladu, jakou lze najít ve starých pražských domech nebo v bočních ulicích, které mohly patřit Vontům, zcela přenesenou do současnosti. Lightning Glove jsou svým zvukem a náladou pro taneční hudbu něco jako Rudimentary Peni pro punk.

Žánrově se vymezují jako punkovým přístupem hrané techno/rave, což dle mého soudu sedí. Je nicméně třeba mít na paměti popisovanou atmosféru, která je s rave hudbou v ostrém protikladu. Rave jako takový je spíše než hudebním žánrem druhem party, kombinující různé elektronické styly, výrazná světla a pozitivní atmosféru. Rave parties měly za cíl rozpouštět ego do společného pocitu akceptace a náklonnosti. Ne náhodou byla rave scéna scénou extáze. Pro představu, s rave hudbou je spojováno například první album The Prodigy – Experience. Klipy k Out of Space nebo Everybody in the Place dobře ilustrují estetiku samého vrcholu rave scény (a jako bonus nabízí dlouhovlasého usměvavého Keitha Flinta).

Fantasmagorie interiéru je v tomto ohledu inverzí rave hudby. Z euforické party zbyly jen ozvěny, které zhrozivěly a vysmívají se vám, zatímco vy se potácíte domů nočním městem po večírku, na kterém vám něco strašlivě nesedlo, dezorientovaný nevolností a politý jedovatým studeným potem.

Tomuto vyznění kapely výrazně pomáhá vokál snsbr, který víc hraje (ve smyslu hrát roli), než zpívá, v tom nejlepším slova smyslu. Díky tomu například vůbec nevadí, když je angličtina v textech vyslovovaná česky. Možná spíše naopak, právě takto jde o prvek přesně zapadající do výsledné podoby mozaiky. A je mi celkem jedno, jestli tato podoba byla zamýšlená nebo jsem ji poskládal sám a všechny prvky ladí náhodou. Kdybych měl vyzvednout pár tracků, bude to určitě Stay Indifferent a Friday’s Child, úplně nejvýš ale patří pohřební Bleached Beach, i když tu už za taneční hudbu považovat nelze.

Fantasmagorie interiéru vyšla na kazetě pod hlavičkou blogu Red for Color Blind a nedávno ji pokřtili v Berlínským modelu. Naživo v duchu rave parties dostává kapela nový rozměr, protože zakomponováním projekcí AKA 47 najednou nejde o ozvěny post-rave, ale ke konfliktu dochází v reálném čase. Mám radost, že tady takový projekt máme.