Richard Sysel | Články / Sloupky/Blogy | 25.07.2019
Full Moon publikoval rozsáhlý článek s názvem V zajetí lyrického věku aneb Současné české texty (přečíst si ho můžete tady a pokračování pak zde), v němž se ale jeho autor Libor Staněk, soustředí ze současné scény v zásadě jen na čtyři kytarové kapely: Dukla, ±0, Good Times Only a ROLE. Reagovat na každý článek není možné a je koloritem současného světa, že jej plní „různý hadry, šminky a názory“, jak se zpívá v dosud nevydané písničce právě ±0. V daném případě je však reflexe vhodná, protože zde význam přesahuje zvolené téma.
Autor článku o současných českých textech vzhlíží k tvorbě Psích vojáků z 80. a 90. let minulého století, demonstruje na nich představu ideálního písňového textu a stanovuje parametry, s jejichž pomocí hodnotí soudobé hudební skupiny. Takové schéma však článku dává punc staromilství a uzavřenosti. Těch se nevyvaroval ani Milan Kundera, z jehož knížky Život je jinde Staněk opisuje, když zmíněným kapelám přičítá „zaslepenost lyrického věku“. Tvorba Kundery totiž obsahuje kromě pronikavých postřehů i zarážející přešlapy, jako je odsouzení v té době nově vznikajících hudebních žánrů. Známý je jeho bonmot z Knihy smíchu a zapomnění (poprvé vyšla roku 1969), že „dějiny hudby jsou smrtelné, ale blbost kytar je věčná“. Zkrátka interpretace textu ustrnulá v minulosti a odtržená od aktuálního dění ztrácí důležitý rozměr.
Další souzvuk, tentokrát však disharmonický, rozeznívá ve vztahu k článku Kunderův konzistentní názor, že dílo má zůstat odděleno od osoby autora, tj. že výklad díla nemá být ovlivněný názorem na autorův život, potažmo jeho osobu. Pokud se tedy objevil samozvaný inkvizitor českých písniček a vypůjčuje si cizí myšlenky, stojí za to zasadit téma do celého kontextu. Článek míchá koktejl dojmů nejen z písňových textů, ale i z jejich autorů. O těch je možné se dočíst, že jsou „smutní kluci“, pak že se „tihle kluci mají vlastně hodně rádi“, aby se došlo k závěru, že jsou „narcisové“, které trápí neduhy mládí, a proto je prý „opravdu potřeba dospět“. Dohady o psychických profilech autorů (navíc aniž by je dotyčný znal) by asi Kundera neschválil. Především ale mají daleko k profesionalitě a s kritikou textů se míjí docela.
Článek pokračuje teorií o druzích smutku, kdy je údajně smutek kapel z periferie a kapel z doby komunismu v pořádku na rozdíl od smutku uvedených čtyř kapel - z Prahy. Nicméně smutek má původ v ledasčem a kategorizovat jej takovým způsobem je scestné. Je proto lepší obrátit pozornost rovnou ke specialistovi na smutné písničky. Thom Yorke z Radiohead prohlásil, že „pokud by lidé přestali poslouchat smutnou hudbu, bylo by to znamení, že se obrací zády k problémům a odmítají jim čelit. V jiném rozhovoru pak uvedl, že mu vadí, pokud někdo jeho hudbu s úmyslem ji soudit označí za depresivní, protože takové označení v sobě obsahuje stigma, že deprese je něco nenormálního, což není správné jednoduše proto, že depresí trpí spousta lidí a není to něco, s čím by se měli skrývat a bát se to řešit“.
V článku se uvažuje nad tím, kdy je možné texty psát, protože prý „to, že jste něco prožili a vyvolává to ve vás nějaké srdcebolné emoce, ještě neznamená, že z toho musíte udělat za každou cenu text písničky“. Nezprostředkovává však hudba - a s ní nakonec i písňový text - v první řadě právě emoce? Lze posuzovat, zda jedna emoce je hodna uměleckého zpracování a jiná nikoli? A je vůbec v dané souvislosti možné psát o něčem, co člověk neprožil? Na poslední z těchto otázek odpovídal na svých přednáškách o teorii filmu Andrej Tarkovskij, že „životu rozumíme pouze skrze osobní zkušenost“ a že „bez zkušenosti není možné tvořit“.
Každé téma i každá emoce mají svá specifika, tak jako je má každý autor. Těžko tedy vyčítat skupině Good Times Only, že při popisu zážitků z léta nejsou stejně expresivní jako Psí vojáci při metaforách frustrace z útlaku totalitní mocí. Vymezení se vůči nespravedlnosti má bezpochyby vysokou hodnotu, nicméně neubírá to na významu jiným tématům. Lidé se spolu nebaví pouze o metafyzice, ale i o počasí; oboje má svůj význam, a ten se mění spolu s kontextem.
Stejně tak z perspektivy, z níž se v článku hodnotí autenticita a expresivita, nemá smysl klást na jednu misku vah extrovertní šansoniérské texty Psích vojáků, včetně jim odpovídající pódiové prezentace, a na druhou kapelu Dukla, z jejichž introvertních a civilních písní bije odpor k literární i teatrální vyumělkovanosti přímo do uší.
Aniž by zde bylo nutné podávat návod, jak konkrétně vykládat některé texty zmiňované v článku, stojí alespoň za to poukázat, že např. již název kapely ROLE i název její desky Rána jsou poměrně iniciativní k posunutí se od jednoho významu k dalšímu. Pokud tedy Libor Staněk píše, že se „zpěváci všech uskupení neustále obrací k ženskému subjektu“, není od věci připomenout, že ženského rodu není pouze žena-milenka, jak se v článku podává, ale např. i existence, naděje, fóbie nebo kocovina. Ustrnutí u prvního významu je jen dalším limitujícím faktorem interpretace.
Zamést texty písní uvedených čtyř kapel přes jejich odlišnosti na jednu hromadu a navrch zapíchnout vlaječku „generační výpověď“, jak se v článku přihodilo, je jen žurnalistické klišé. Pojítkem mezi nimi sice mají být smutné texty a původ z Prahy, ale od Psích vojáků, kteří byli ze stejného města, by se pak nelišily, protože ani Topolovy texty nebývají zrovna veselé. Rozdílový faktor tedy má hrát zejména (ne)autenticita. To je však natolik subjektivní a neprokazatelné tvrzení, že s ním ani není možné argumentovat. Kromě toho fráze o generační výpovědi je prázdná i proto, jaké kapely se zde dostávají do středu zájmu na úkor jiných, byť etablovanějších. A to nejen kapel z Prahy, ale napříč republikou, jako jsou např. kladenští Zrní, Kittchen z Doks, Schwarzprior původně z Ostravy a mnoho dalších, nemluvě o opomenutí celých žánrů v čele s hip hopem.
Z článku tak nakonec vystupuje nejdůležitější rozměr a tím je obecně otázka přístupu, způsobu myšlení a limitů, které jsou jejich důsledkem. Přirozeně není snadné oprostit vlastní vnímání od zkreslení, které způsobuje výchova, ekonomický a společenský status, sociální bublina, místo i doba. Je však důležité si to uvědomovat, nenechat se, pokud možno, svést ať už při interpretaci textů nebo mezilidských vztahů tím, že je něco nebo někdo jiný, že mluví nářečím, nebo nespisovnou češtinou, že žije na vesnici, nebo ve městě, že pochází z východu, nebo západu. Pokud někoho stejně jako autora článku o současných českých textech např. tahá za ucho pražský dialekt, kvůli čemuž přehlíží samotné sdělení, uniká mu bohužel to nejdůležitější. A unikalo by to každému, kdo by k novým textům, novým kapelám, jiným myšlenkám a jiným lidem nepřistupoval s větší otevřeností a bez předsudků.
Kritika je jednoznačně třeba a nelze tvrdit, že by texty zmíněných kapel byly bez chyby (kdo není?), ale v informační přesycenosti dnešního světa by bylo smysluplnější, kdyby kritika - v závěsu za interpretací - nebyla svázaná jen s negací, kdyby místo hledání kontroverze byla zaměřena tvůrčím a objevitelským směrem a především měla rozhled a brala v potaz kontext. Řada současných českých kapel má totiž texty svébytné a svou specifičností, neohlížením se na to, co se v literatuře má a co nemá, svým nadhledem, jindy postřehem či hloubkou mají hodnotu, originalitu i potenciál inspirovat, což se projevuje i tím, že dobrých kapel je, alespoň se tak zdá, víc než kdykoli dřív.
Autor článku je člen skupiny ROLE.
foto © vrbaak
Maria Pyatkina, David Čajčík, Michal Pařízek 29.10.2024
Pokud někde objevovat, tak právě tady. Vybíráme z napěchovaného programu devět jmen.
Michal Pařízek 04.10.2024
Dneska v osm večer na Radiu 1 spolu s Angeles Toledano, Melike Şahin, Autumnist, Juliánem Mayorgou nebo Cindy Lee. If You Hear Me Crying… leave me alone.
Michal Pařízek 20.09.2024
Šest dní u moře uplynulo tak rychle, že jsem se ani neotočil, a určitě nejen proto, že tam bylo 15 stupňů. Ale ve stínu toho, co se dělo/děje tady, už…
Michal Pařízek 06.09.2024
Okruží severu sedí kolem mozku pevně a (možná) napořád, podobně jako prsten, který mám na prstě snad po třiceti letech. Přišel ke mně před Rouge, komu tak asi patří? Forget…
redakce 29.08.2024
Mario „Dust“ La Porta si zařídil svůj bar, aby se měl kde zašít, taky si tam hrává. A se svojí kapelou jezdí po světě. Přijedou i do Kaštanu.
Michal Pařízek 23.08.2024
Štvanice minulý pátek hořela. První pražský Underground Overtake se povedl náramně, atmosféra euforická a velká stage, která u Bike Jesus vyrostla, byla zatraceně funkční i slušivá.
Veronika Mrázková 13.08.2024
Současně je právě marnost a nevědomost, kde začít a kde skončit, vzrušující. Tlumí racio a vynucuje si takové oddání dílu, které se obejde bez faktického výkladu či pointy.
redakce 13.08.2024
Letošní Brutal Assault je za námi a vypadá to na jeden z nejvýživnějších ročníků vůbec. A to nejen podle našich vyndaných reportérů.
Michal Pařízek 09.08.2024
Rozhovor s Nubyou Garcia jsem dělal před pár lety, bylo to uprostřed covidu a bylo to tím poznamenané, ale už tehdy to bylo milé...
Michal Pařízek 26.07.2024
Všechno dobré, něco výjimečné, vytržení s sebou přinesla Aunty Rayzor a vyloženě roztomilí Irreversible Entanglements. Zejména Camae Ayewa, která se chtěla boxovat.