„Chci se nechat ostříhat.“ (Cosmopolis)

David Cronenberg, který v posledních pár letech nechal Vigga Mortensena masakrovat lidi v Dějinách násilí a Východních příslibech, prznit Keiru Knightley freudovským Michaelem Fassbenderem v Nebezpečné metodě, si vzal do rukou knihu Dona DeLilla Cosmopolis, vyprávějící o zdegenerované miliardářské (jaký je opak slova spodina?) kryse s ksichtem Roberta Pattinsona. Slizký humusák brázdí své ulice ve své luxusní limuzíně a pozoruje svět skrze temně tónovaná skla. A nudí se. Jak dekadentní.

Snímek vám má zvednout krevní tlak tak, až vám začne tepat žíla. Nejen že Cronenberg do hlavní role obsadil to upírské pako, ale příběh nepřinesl žádné z univerzálních řešení a odpovědí, po kterých naše prohnilá civilizace tak prahne. Vlastně se tu ani nic moc neděje. Náš hrdina jede k holiči, protože má moc dlouhé vlasy. Cestou dělá obchody, souloží, nechává si strkat prst do zadku, nahání manželku, která mu z nějakého důvodu nechce dát (nemůžu si už vzpomenout, jestli je během filmu vysvětleno proč), a ještě mnohem horší věci. Film bez cíle. Kopanec do divákovy tváře. Stejné, jako dát dohromady věhlasného skladatele kalibru Howarda Shorea s kanadskou, převážně nezávislou rockovou partou Metric. Ta působí v oceánu hudby od roku 1998, ale k filmovému soundtracku přičichla poprvé. Měli obrovské štěstí, že se dali dohromady právě s Shorem. Starý harcovník jim totiž dává výrazně více, než oni dávají jemu.

Výsledkem jsou skladby až nechutně uhlazené a jemné. Elektrické, zvonivé kytarové riffy a elektronické perkuse jsou doplněny občasným vokálním vstupem zpěvačky Emily Haines. Máme tu několik písní, u kterých Shore Metric jen nasměroval, ale bez nejmenších problémů by zapadly do posledního alba. Jejich kvalita je... nevyrovnaná. Téměř taneční rytmus songu I Don't Want to Wake Up s nasamplováným kvílením Emily zní dost otravně. Naproti tomu příjemná a uvolněná Call Me Home s přemýšlivou atmosférou k celkovému tónu Cronenbergova snímku sedí.

Vrcholem spolupráce Shorea a Metric je píseň Long to Live, která ale ve filmu nezazní úplná (dočkáme se jí až v titulcích). (Její prvky jsou slyšet i ve skladbě Asymmetrical, která se týká asymetrické prostaty hlavního hrdiny.) Nejvíce snímku sluší ambientní minimalismus, který tvoří největší část nahrávky, a skladby jako Rat Men, Haircut nebo finální a v rámci kompozice skvěle vyhrocená Benno (nejlepší skladba na albu) tvoří vrchol soundtracku. Místy mírně archaický zvuk pak v kontrastu s obrazem skvěle zachycuje bezčasí, jímž limuzína klouže.

Píseň Mecca od somálského hip hopera K’Naana nemá sice nic společného se Shorem, ale text má z části na svědomí autor předlohy Don DeLillo. Nutno přiznat, že zní o dost lépe než řada jeho (K’Naanových) obvyklých věcí.

Dobře si vzpomínám na frustraci, která se dostavila při závěrečných titulcích. Rozlila se mnou jako týden stará Kofola po potahu nového bílého gauče (imitace kůže, ale to nemění nic na tom, že fleky půjdou vidět). Tu mohou cítit zvláště někteří fanoušci hudby Howarda Shorea (na druhou stranu příznivci Metric musí jásat), neboť tohle není honosný Pán prstenů, ve kterém hřmí lesní rohy a tympány, nebo mrazivá Hra, Shoreův první kontakt s elektronikou. Ne, není zase tak zle, některé momenty jsou velmi působivé (Benno), ale stejně jako k celému filmu si i k soundtracku musíte najít cestu.