Jiří V. Matýsek | Články / Reporty | 01.02.2022
The Smile byli doposud tajemní. Projekt Thoma Yorkea a Jonnyho Greenwooda z Radiohead a bubeníka Sons of Kemet Toma Skinnera se poprvé představil krátkým streamovaným setem v rámci virtuální verze festivalu v Glastonbury v květnu loňského roku. Ten tak akorát navnadil, ale že by dokázal říct něco vyloženě určitého o Yorkeově „covidovém projektu“, to ne. V prosinci 2021 a lednu 2022 vyšly singly You’ll Never Work in Televison Again a The Smoke – náznaky, lákání.
Tato aura byla prolomena trojicí koncertů, které se odehrály mezi 29. a 30. lednem 2022 v Magazine London, v místě, které připomíná cirkusovou manéž. The Smile hráli obklopení živým publikem, ale koncert zároveň streamovali – a této vymoženosti, která na důležitosti nabyla v posledních dvou poněkud nešťastných letech, dokázali výborně využít.
Trojice muzikantů se uzavřela do jakési kruhové klece, kterou od diváků oddělovaly světelné tyče měnící barvu – a to byl vlastně jediný vyloženě „fyzický“ vizuální prvek. Vše ostatní obstaral pohyb kamery, který se vyžíval v rotaci, rovné linie světelných tyčí ohýbal a vytvářel dojem, že se nad muzikanty svírají. Barevné záběry se střídaly s černobílými, každá skladba byla uvedena titulkem s názvem.
O The Smile se spekulovalo, jestli to nebude jen variace na Radiohead – a londýnské koncerty tyhle hlasy utnuly. Yorke a Greenwood JSOU Radiohead a z jejich nové produkce je to znát. Stále je tu typická arytmie, zvukové hledačství i příznačný frontmanův vokál a melancholický feeling, jistě. Zároveň je tu patrný posun směrem k novým teritoriím, výrazný je zejména vklad Skinnera, jehož jazzový background je pro zvuk The Smile jasným přínosem. Míchá se tu tak jazzová, křivolaká rytmika s postpunkovými i postrockovými vlivy a elektronikou, klíčovým znakem jsou repetitivní melodické struktury (viz např. singlová The Smoke a její basová linka), které skladbám propůjčují hypnotický nádech. V jádru to jsou ale výrazné písně, které umí zasáhnout svou emocionalitou a opravdovostí. Křehké momenty, kdy Yorke zasedne za klavír v Open the Floodgates nebo vezme do ruky akustickou kytaru hned v následující Free in Knowledge patřily k vrcholům koncertu a nejinak tomu bude i na připravovaném albu.
Ačkoliv se skupina na konci omlouvala, že „už toho vážně víc nemá“, materiálu je na dvě plnohodnotná alba. Uvidíme, jak to bude nakonec celé vypadat. Závoj tajemství je poodhalen, nicméně dá se předpokládat, že The Smile ještě překvapí.
The Smile (uk)
29. 1. 2022 Magazine London, UK
foto © se souhlasem The Smile
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.
Jiří V. Matýsek 20.10.2024
„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.