Abbé, Kremace, waghiss666, ScreamJay | Články / Sloupky/Blogy | 07.02.2018
Co může metal zachránit před neodvratnou záhubou? Samozřejmě humor. A proto se vrací Metla. Čtyři klipy, čtyři uklizečky. A hodnoticí škála od prokletí po pět bodů.
Black Hole Constellation – The Meltdown
ABBÉ: Počkat! Černá díra přece netvoří souhvězdí, vždyť hvězdy pohlcuje. A lidi se za horizontem událostí rovnou trhají na cucky, než že by se rozpouštěli! Na druhou stranu, přesně takové dojmy si z tohoto kousku odnáším. Soucítím s každým tónem. (3)
WAGHISS: Můj nejoblíbenější feťák života sliboval „riadnu dekadenciu a avantgardné besy“ a tak se i stalo. Black Hole Constellation je kapela, co urve pozornost coverama jen ve dvou, bez kytary, stejně jako one-man projekt psychopata, co se vymyká všemu, čemu ještě rozumím. Uhrančivé doprovodné obrázky jsou od začátku přesně to, co tenhle (ne)žánr potřebuje, totiž adekvátní vizuální zhmotnění toho psycha, co Mišo a Majo trýzní s umem a nadšením sobě vlastním. FUJ! (4,5)
JAY: Hej, co to je? To si tak sestoupíš do sklípku, zabékat, okoštovat vínko a on tuhle zábavu režíruje Cronenberg? Mrzká avantgarda, úlisnej, plíživej jazz běs, pád do ticha, divnej řev, tik, trnutí a titulky. Jak to bylo v tý pohádce? „Ať už peklo bylo nebo nebylo, vymyšleno bylo dobře.“ S čerty vážně nejsou žádný žerty, zpytuj podvědomí, dej si Xanax. (3,5)
KREMACE: Přílišná vizuální vytíženost při nadměrné basové kadenci. Klidně bych nechala pekelnou sluj v podzemí sklepem na brambory a při cestě tam si pustila tenhle song. Stačilo by si sednout do plísně a brumlat v rohu. Obešla bych se i bez masek a slizkých zámotků, protože jedna z mála věcí, co mi uvízla na paměti, je kočička papající masíčko nějakého umrlce. Každopádně bych uvařila bramborový guláš. (3)
Sect – Day for Night
ABBÉ: Booster na maximum, proklatě dlouhá vazba, rojnice aparátů a pak už jen kolektivní terapeutický mosh dlouhý tak akorát, abych ho i já se svojí fyzičkou vydržel do konce. Víc ke štěstí nepotřebuju. (4)
WAGHISS:
Straight edge je osobní volba
Straight edge je punkový postoj
A pokud není bez nesobectví,
tak neznamená ani hovno
Těžko ustřihnout hudební historii každého z kluků, stejně jako seškrabat nálepku VXV kapely a zůstat „jenom u muziky“. Jakkoliv je to sprostý, i tady vedou. Boss HM-2, produkce Kurt Ballou, grindové výpady z crustové kůrčičky, nekompromisní balzám na nasrané uši. Klip jako ze škatulky, co skončí dřív, než začne, budget 5 $, takhle to mám nejradši, ale vidět Chrise Colohana v závěru řvát na kolenou „Taking-to- the-medicine!“ považuju za iniciační moment loňska pro ty z nás, co nebyli ve Vegalité (slzy). A jestli i děcka, kterým jsou ze všech domovských kapel členů SEKTY nejblíž Fall Out Boy, profouknou fotrovu knihovničku zinů nebo se proklikají tunama selfíček na nějaké zaplivané pravdařské fórum, kde se vzpomíná doba Racetraitor nebo Vegan Reich, pak splněno. (XVX)
JAY: No jasně, ještě se ani nestihnu rozhlídnout po squatu a už mi vrní ten powerviolence úvod, dostanu po hubě a budu se smát. S krví na rtu, blaženě. Urbex s týpkama, co maj vazelínu ve vlasech a vždycky si staví aparaturu do kruhu. Na tohle si vystačíš sám, s kámošema, s vlastní energií, s docela klasickým moderním střihem. Vypusťte drona, naštvanosti je dost, tohle udejcháš! (4)
KREMACE: Chtěla jsem si při poslechu zaběhnout okolo baráku, ale bleskurychle jsem si to během té minuty a čtvrt rozmyslela. Jako kdyby ve vzduchu visela masáž lopatou a opravdovým nasazením. Na sebe vylít krýgl demineralizované vody, bo i na hořčík by sis mohla moc zvyknout a pak bys čůrala šutry. Takže směle do tance a namísto běhání půjdu s košem. (4)
The Truth Is Out There – Devils Roses Cats
ABBÉ: Řekl bych, že tohle může zapůsobit jen na někoho, jehož rodiče se v sedmdesátkách narodili, VHS jsou pro něj cool retro a Tron zná jen jako remake. Pro mě je to jen hodně unylý eklekticismus. (1)
WAGHISS: Slečna za mým ramenem se nejdřív natřásá, pak odvrací a pak přiznává: „Asi by mě to mělo strhnout, ale přistihla jsem se, že po prvním refrénu mi myšlenky utíkaj jinam.“ Neví, kdo je Hanzi, nikdy neslyšela Crashpoint, natož Pipi-Dupu. Já jo.
Občas se masochisticky po(u)smíváme na těmahle skvostama ve zkušebně s bubeníkem, co si nepotřebuje nic dokazovat, a kytaristou, co toho ještě plno dokáže. Není to horší, než vesnický revival napůl s The.Switch, nejsem ortodoxně proti odklonu od náseru k popu. Jen stejně jako kluci ze zkušebny nechápu, proč má Hanzi potřebu neustále krást? Mrdka na profi úrovni je pořád mrdka, světová, ale bezpohlavní, hezká, ale kýčovitá, efektivní, ale trapná a podbízivá, kontext tentokrát stranou. Tohle je mrhání talentem. (1)
JAY: Strejda se rozcvičil, udělal padesát dřepů ve skinny džínech, urolog ho nepochválí. Nejprv sem si omylem vypnul zvuk a ta úvodní grafika, čekal bych Night Ridera a nebo něco od Perturbatora. Otoman frekventovanější než u Krause, ofiny, hodně ofiny, mě by ta grafika vlastně neštvala, než vzkypěl ten digitální barevnej mrak. Asi si pustím starýho Trona a k tomu něco od Tesseract, tohle je fúze pro formu. (1)
KREMACE: Asi by se to dalo zvládnout bez nakrucovaček, přestože to k těm líbivým jakože devadesátkovým synťákům sedí (silně se mi vybavuje Pobřeží v plamenech). Je to hezké, nebo to není vůbec nic? Má to něco vzbudit a vznítit? Možná se moc ptám. Možná bych si měla nabarvit vlasy, nebo odbarvit, nebo si koupit řasenku, rtěnku, pimpidapam bum…. Hráti na synťák není podmíněno syntetickým bytím. Radši si zajdu natrhat houšť bodláků, než dostat tuhle ružu. (0)
Machine Head – Catharsis
ABBÉ: Co že to předchází katarzi? Jo, katastrofa! To je správný slovo! Flynnovi lze věřit snad jen pasáže, kdy se ve svěrací kazajce bezradně zmítá na zemi. Zbytek, který si v tom deliriu vysnil, nejspíš viděl v Luciferovi od Behemoth. K muzice snad jen tolik, že zní už přes dvacet let stejně. (1)
WAGHISS: Flynn mi vždycky přišel jako čurák a jeho kapelu jsem si oblíbil až fakt pozdě (The Blackening, 2007), tyhle groovy věci mi nikdy moc neseděly, to přiznám a stokrát omílaný nápad na klip se tu dojí FAKT dlouho. Slečna mi za ramenem hekne ze spaní: „Kdy už ta hitparáda, kurva, skončí?!“ Viktorčino oblíbené pořekadlo o kolovrátku labelu Nuclear Blast se tady snad potvrzuje. Singl, kde všechno maká líp než epický user friendly refrén, je možná lehký průser, ale furt líp než kdejaká stájová klisna. Furt! (2)
JAY: Mě nenaserete! Ještě před Machine Head sem viděl Colina Farrella s pornoknírem a zpívajícího Aleše Ulma! Kontrolní otázka: „Kolik lidí celkem nacpete do nákladního výtahu o nosnosti 750 kilo, když už je v něm Robb Flynn a jeho ego?“ Jasně, žádný! Deska Catharsis je děsná sranda, dokud se ovšem nezačne brát vážně, což bohužel dělá. Stejně jako tenhle klip. Kdyby zůstalo u minimalu, pohoupal by se na těch dredech, připlazil se s laciným pseudo Silent Hillem, jsem s tím celkem v pohodě. Tohle je sedm minut hloupýho patosu a úplně největší libůstka jsou ty okvětí z růže. American Beauty? American Shit! (0,5)
KREMACE: Úvodní pasáž videoklipu zní jako podmaz pro náborové video, což bych dokázala zvládnout lépe než hypernudnost, otřepanost a slizkost veškerého následného snažení. Tapping střídá tremolo, kteréžto prostoupí do zpívánky křišťálově čisté jako naše záchodová mísa. Kýč a klišé v situování videoklipu do vypolstrované místnosti v blázinci nudí tak hrozivě, že se celé tohle snažení zdá být naprosto zbytečné. Asi stejně jako kdyby ses snažil přežvýkat humus humusu. Jde přežvýkat ropu? (0)
Maria Pyatkina, David Čajčík, Michal Pařízek 29.10.2024
Pokud někde objevovat, tak právě tady. Vybíráme z napěchovaného programu devět jmen.
Michal Pařízek 04.10.2024
Dneska v osm večer na Radiu 1 spolu s Angeles Toledano, Melike Şahin, Autumnist, Juliánem Mayorgou nebo Cindy Lee. If You Hear Me Crying… leave me alone.
Michal Pařízek 20.09.2024
Šest dní u moře uplynulo tak rychle, že jsem se ani neotočil, a určitě nejen proto, že tam bylo 15 stupňů. Ale ve stínu toho, co se dělo/děje tady, už…
Michal Pařízek 06.09.2024
Okruží severu sedí kolem mozku pevně a (možná) napořád, podobně jako prsten, který mám na prstě snad po třiceti letech. Přišel ke mně před Rouge, komu tak asi patří? Forget…
redakce 29.08.2024
Mario „Dust“ La Porta si zařídil svůj bar, aby se měl kde zašít, taky si tam hrává. A se svojí kapelou jezdí po světě. Přijedou i do Kaštanu.
Michal Pařízek 23.08.2024
Štvanice minulý pátek hořela. První pražský Underground Overtake se povedl náramně, atmosféra euforická a velká stage, která u Bike Jesus vyrostla, byla zatraceně funkční i slušivá.
Veronika Mrázková 13.08.2024
Současně je právě marnost a nevědomost, kde začít a kde skončit, vzrušující. Tlumí racio a vynucuje si takové oddání dílu, které se obejde bez faktického výkladu či pointy.
redakce 13.08.2024
Letošní Brutal Assault je za námi a vypadá to na jeden z nejvýživnějších ročníků vůbec. A to nejen podle našich vyndaných reportérů.
Michal Pařízek 09.08.2024
Rozhovor s Nubyou Garcia jsem dělal před pár lety, bylo to uprostřed covidu a bylo to tím poznamenané, ale už tehdy to bylo milé...
Michal Pařízek 26.07.2024
Všechno dobré, něco výjimečné, vytržení s sebou přinesla Aunty Rayzor a vyloženě roztomilí Irreversible Entanglements. Zejména Camae Ayewa, která se chtěla boxovat.