David Čajčík | Články / Reporty | 04.04.2013
„Jen další afrogrindová kapela“ přijela do Prahy. Takhle skromně se italští Mombu sami popisují a takhle skromně se také chovají. Jenže má to háček. Nikdo jako oni neexistuje a Praha měla poprvé možnost vidět naživo unikátní spolupráci barytonového saxofonisty Lucy T. Maie ze skupiny Zu a bubeníka Antonia Zitarelliho z tria Neo. Mombu již tři roky sledují stejný vzorec – co rok, to deska – a v neděli 31. 3. přijeli představit písně nejen z nejnovějšího alba Niger.
Depakine Chrono byli ideální předkapelou a už tradičně odehráli krátký, leč vysilující set na zemi před pódiem, obklopeni kroužkem asi pětadvaceti diváků. Krůček po krůčku se přesouvali od telecasterových vyhrávek přes naspeedovaný blues až ke zběsilému chaosu. Chyběla tomu snad jen flaška od lahváče, kterou by kytarista jezdil po hmatníku. Síla budějovické dvoučlenné kapely složené pouze z bicích a kytary tkví v sehranosti, civilnosti a nadhledu. „Pojedeme na luka, až kukačka zakuká...“ Hlavní je nebrat se moc vážně, ale hrát vážně dobře.
Českobudějovičtí Tosiro. Screamo je od slova scream a post-hardcore od slova emocionální brutalita. Nicméně kapele to spíše než v hardcore pasážích, kterým chybí dostatečná razance, sluší v „postových“ částech – ničivých blast beatech doprovázených melodickými a zlověstnými kytarovými harmoniemi a zoufalým křikem. V zásadě celý předposlední song Zločin a trest je toho důkazem a kladná odezva publika taktéž.
Po dlouhém africkém intru se tentokrát dokonce přímo na pódiu objevili oba členové Mombu. Panák na kuráž, saxofon z kufříku a kdo v tu chvíli čekal Ratamahattu, byl zklamán. Žádné využívání tradičních motivů à la Cavalera. Mombu si na world music nehrají, oni ji rozžhaví doběla, zdeformují a vytvoří z ní nový celek, kde sice můžeme rozeznat veškeré kontury toho starého, jen jsou... jiné.
Parodický nádech tomu v prvních minutách dodával polonahý tanečník před pódiem, po jehož vyvedení mohl zbytek obecenstva pokračovat v obdivování dokonalé souhry Lucy a Antonia. Mombu totiž zdaleka nejsou jen o saxofonu – za celý hodinový koncert jsem slyšel víc sól na bicí než za celý poslední rok. Postrádala ovšem tak častou samoúčelnost a ihned byla následována erupcemi hněvu.
Nezáleží na tom, kde je taktová čárka, jestli je zrovna třetí osmina – neustále se opakující polyrytmické patterny přiváděly do tranzu všechny zúčastněné. Mombu hrají primitivní rytmy vycházející z naší vnitřní přirozenosti z dob našich předků. Využívají je k tomu, aby přesvědčili, že animální pud je dosud schován v každém z nás a jen oni ho dokáží probudit. Perfektní využívání smyček pomohlo Mombu hlavně ve chvílích, kdy ujeli do šílených zákoutí mnohovrstvého hluku, jen aby se v jednom okamžiku s obrovskou vervou vrátili zpět k jednoduchému tradičnímu motivu.
Kdyby Líza Simpsonová byla co k čemu a poslouchala mathcore, možná by to dopadlo takhle. Nicméně jakkoliv je těžké si představit Lucu v maskáčích, jak hraje ve školním jazzovém orchestru, jsem si jistý, že jeho občasné jazzové vyhrávky nejsou náhoda. I tak jsou vyvážené dostatkem noisu, abychom nezapomněli, že důvod, proč jsme tady, je především hudba, která má kořeny staré tisíce let.
Přídavek už postrádal jakoukoliv typicky písňovou strukturu – Luca vyměnil saxofon za kalimbu, typický africký nástroj, piano do ruky. Antonio zase paličky za shaker. Nastal čas improvizace a zaříkávání. Jako kdybychom se přenesli do afrického pralesa a za zvuku tamtamů čekali na obětování. Mombu do Prahy přijeli ukázat, jak lze taky dělat world music – a byl to rituální zážitek.
Mombu + Tosiro + Depakine Chrono
31. 3. 2013, Chapeau Rouge, Praha
foto © Daniele Bianchi
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.
Jiří V. Matýsek 20.10.2024
„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.