O Patersonovi a natočené hlavičce

Na premiéru Patersonu přišli všichni, co nebyli vedle na Koudelkovi. Tady bylo vedení a vedle tvorba. Jiří Bartoška dostal důvtipnou otázku, jestli někdy hrál řidiče autobusu. Nehrál. „Ale jak s oblibou říkávali východní Němci: Es kommt der Tag.“ „No, to hlavně říkával Konrad Henlein.“ Tak to bychom pro dnešek měli Hitlera.

Paterson jsem nečetla. Mám v hlavě jen The Red Wheelbarrow a vím, že so much depends on it. K tomu jsem viděla upoutávku a začala se bát. Začala jsem se bát, že to bude uslintaně romantický pseudohlubokomyslný artový film. Předně radím, nedívejte se na upoutávku. Někdo totiž zas měl ten dobrý nápad nacpat sem polovinu děje a tři čtvrtinu vtipů. V upoutávce chybí snad jen ten pes. Prosím vás, v Patersonu je pes. A uvidíte ho v každé druhé scéně, protože, jak pravil sofistikovaně můj doprovod, je „komentátorem děje“. Ano, každých pár minut uvidíte anglického buldoka na křesle, na zemi nebo na pohovce. Reakce publika na anglického buldoka s natočenou hlavičkou je předvídatelná. Reakce publika na anglického buldoka s natočenou hlavičkou je předvídatelná i po stopětapadesátém záběru buldoka s natočenou hlavičkou. Buldok je prostě velmi roztomilé zvíře. Vypadá jako špatně navlečená klobása, co každou vteřinu pojde na srdeční zástavu a otočí tlapičky k nebi jako rybička v akvárku, bříškem nahoru. Obávám se, že moje tolerance psích záběrů je příliš nízká, ale proboha, i v tak kvalitním díle jako byl Jake a Tlusťoch bylo toho psa míň.

Dalším zásadně roztomilým prvkem filmu je přítelkyně hlavního hrdiny. Kromě toho, že je nesmírně krásná, což je polovina její role, je taky strašně roztomilá, naivní a hloupoučká, druhá polovina. Je takhle napsaná, protože stejně jako všechny postavy ve filmu je to jenom dvojrozměrná papírová figurka. Je tu, aby byla objektem zamilovaných básní, pro svoji krásnou šíji a symbolizujíc hřejivé teplo domova. Hlavní hrdina je na tom dost podobně, on jenom řídí autobus a píše básně. Nechtějte od něj po celý film nic jiného. Pohybuje se ode dne ke dni v ději, který je zasazený do pravidelně načrtnutých čtverečků v kalendáři. Každá epizoda opakuje stejný rastr: teď přijde scénka v autobuse a Paterson se dozví nějakou přirozeně odvyprávěnou anekdotu ze života. A teď se podíváme, co dělá doma jeho přítelkyně. Zase to samé. Ha ha, aha! Skládáme pěkně za sebou strofy filmové básně, blbé filmové básně.

Paterson není Smoke. Je schválně nakašírovaný a vystavěný na triviálnosti a radosti z těch běžných maličkostí. Jenže, Williams psal o třínohém toulavém psovi, ne o buldočcích. Jeho svět nebyl umělý a sladký konstrukt. Ve filmu jsou básně Rona Padgetta, kterého neznám dost dobře na to, abych jeho poezii soudila, ale v kontextu se špatným divadlem, co se ve filmu odehrává, působí jeho postřehy prázdně a banálně. Asi nejhorší divadlo se hraje v hospodě. Třeba ta příšerná scéna, která zas nikomu nedojde, protože nevíme, kdo byli Abbott a Costello (viz Arrival). Do hospody vpadne hřmotná černoška a odehraje výkon na Zlatou Malinu a zbytek tam sedí jako ochotníci v blbě nasvícených kulisách.

Jistě, celé je to umělecký záměr, Jarmusch chtěl vyprávět pohádku o maloměstě s barevnými bezproblémovými postavičkami a jejich malými sny. V repetitivním, uklidňujícím tempu, kdy nikdo nečeká žádný zvrat, všichni se ukolébáváme tím klidem. Já se tu nemůžu ani ničím rozptýlit, není nad čím se zamyslet, všechno je tak polopatě naservírované. Kolega se ke mně nakloní a několik scén předem mi prozradí „pointu“. Proboha to ne, fakt si myslíš, že to takhle bude, no doprčic. Jistě, neodvratně. Poprvé jsem se od srdce zasmála a doufala v rychlý konec. Už jsme jenom doklouzávali, když se na plátně objevilo Monday a někdo vedle vydechl: „Ježiš, já myslela, že to skončí nedělí.“ Já se systematicky drbala na rukou, protože jsem se potřebovala nějak zaměstnat. Ze závěru vím jen, že v Patersonu mají pěkný vodopád, skoro jako z Twin Peaks, a každá prázdná stránka může být nový začátek.

Je třeba dodat už jen dvě věci. Líbily se mi Limity ovládání. A nejsem pohádková, pokud nepočítám Třináctery hodiny a jednu velmi specifickou mongolskou pohádku. Pokud netrpíte podobnými symptomy, bez obav se na Paterson podívejte. Jsem si jistá, že bych ho zvládla lépe, kdyby byl letní večer a já u vína poslouchala noc pod balkonem. Ale je leden, venku mrzne, jsem v saku a mám jen málo trpělivosti na zapomenutelný film.