Odeur de Violettes: Chci se posunout od sebe někam jinam, dál

Když jsem šla dělat rozhovor s laví aka Odeur de Violettes, v duchu jsem se musela sama sobě smát. „O čem asi budu dělat rozhovor s někým, s kým vedu delší či kratší rozhovory prakticky neustále?“ A tak jsem náš rozhovor jednou nahrávala, zvolila téma a nerozvíjela diskuzi, nýbrž pokládala otázky. Vzniklo z toho více méně neprofesionální interview odpovídající na otázky, na něž jsem se předtím zapomněla zeptat.

Vydalas novou desku On Death And Dying a mě by zajímalo, jaký song – a třeba i z té staré desky – je tvůj nejoblíbenější? A proč?
Můj nejoblíbenější song je ten nejlepší. (smích) Kterej se jmenuje… kterej se jmenuje I Wish the Moment You’re Inking Me Never Ended.

A proč? Že je to největší hitovka?
Tyvole já nevim… (dlouhá odmlka) Baví mě ho hrát, baví mě ho zpívat. Spojuje se tam strašně moc lidí, o kterejch by to mohlo bejt napsaný. Je to taková univerzální píseň zamilovanejch holek z hárkóru, taková mezilidsky všeobecně platná. A navíc tím, že je to Sylvie Plath… mmmm. (uznalé gesto rukou)

Ty ses nechala při psaní inspirovat přímo nějakou z jejích básní?
Jo. Jsou tam části, který jsem upravila, osekala, pár věcí, který jsem použila. Je to podle básně, která se jmenuje Mad Girl’s Love Song, což jsem zjistila až zpětně. Googlila jsem nějaký její básničky a vyskočila tam na mě právě tahle, tak jsem si řekla jenom „Hm, fajn! To sedí!“

Když dáváš dohromady písně, jak je vlastně skládáš? Mě teď ani nezajímá, jestli nejdřív hudbu, pak text nebo naopak. Protože často, když tě poslouchám, evokuje mi to různé obrazy. Spíš na základě čeho skládáš? Imaginace, pocity a podobně.
Ty jo, já nevim.

Tak víš, jak píšeš text, ne?
Nooo, tak dost často někde něco vykradu…

K tomu by ses asi neměla přiznávat.
Intertextualita, ne asi? Třeba se mi líbí nějakej obraz, tak si ho půjčim, rozvedu podle toho, jak zapadá do mýho života. Ale spíš to jsou jenom zdroje inspirace. Jinak když se na to tady tak podívám (letmo listuje lyrics sheetem), ani sama nevim… Jsem bohemistka, ne, tak mám těch obrazů zásobárnu. (smích)

A proč jakožto bohemistka, což samo o sobě prozrazuje nějakou míru fascinace jazykem českým, proč skládáš v angličtině?
O tom psal i bro v Full Moonu>, co vyšla v novym Full Moonu. Docela tam vystihl všechny možný důvody a jejich kombinace. Hodně je to otázka pohodlnosti. Za angličtinu se můžu ukrejt, protože většina lidí nevnímá text v prvním plánu, doberou se k němu až pozdějc. Zároveň vím, že práci s češtinou nemám tak zmáknutou, abych to posílala mezi lidi. Teď se snažím práci s jazykem okoukat od velkejch básníků. Při jejich čtení si kolikrát řekneš „aaaa, ty vole!“ a chce se ti z toho umřít. Další věc je, že práce s rytmem je úplně jiná. I kdybych uměla napsat krásnej, obraznej text v češtině, bude mi dělat problém to zazpívat, protože to prostě neumim. Já se k češtině dostat chci, ale je to na dlouho.

A napadlo tě někdy napsat text ještě v jiném jazyce? Třeba ve francouzštině? Ta by k tobě seděla.
Já francouzsky neumim. Je fakt, že ani ty anglický texty nejsou dokonalý, ale snažim se. Vlastně teprve až teď jsem tomu začla věnovat pozornost. Chci, aby texty měly hlavu a patu a nějakou estetickou úroveň. Doteď jsem text brala jako výplň, abych se měla hlasem o co opřít, protože hlavním jazykem, kterým jsem chtěla promlouvat, byla hudba. Teď se učím promlouvat zároveň i textem.

A kam se teda posouváš? Když mluvíš o vyvažování textu a hudby, jakou máš vizi? Kam se chceš dostat? Máš v plánu nějaký epochální zvukový experiment na pozadí ultralyrického textu…?
To by bylo docela dobrý. (smích) Ale já teď ani žádný vize nemám. Spíš tematickou vizi. Chtěla bych posunout hudbu někam jinam, dál. Hlavně skrze texty. Taky bych chtěla docílit toho, aby text nebyl tak úplně odkázanej na hudbu.

Je to důvod, proč na tomhle albu už nepoužíváš klávesy? Dřív jsi na ně hrála mnohem častěji.
Ani ne, na první desce se objevily snad v jedný písničce a ještě k tomu ani nebyly zahrnutý do nějaký širší kompozice. Hlavně úplně ty nejstarší písničky byly dost velkej popík. Ale to není ten důvod. Pro mě je jednodušší hrát na co nejmíň nástrojů, protože mě to nelimituje v dojíždění na koncerty. Takhle hodim kytaru na záda, ukulele do ruky a jedu. I když teď bych chtěla začít skládat víc na autoharfu. Jak jsem na všechny nástroje samouk, rychle se pokaždý vyčerpá prostor, jak hrát, a musim počkat na další vlnu, autoharfa mě teď dost inspiruje. Ale i tak, musela bych nejdřív vymyslet, jak ji brát s sebou. Zatim na ni nemám ani obal.

Na On Death And Dying máš jednu píseň na autoharfu. Už jsi ji vůbec někdy hrála s autoharfou živě?
Hrála, jednou. A úplně jsem to posrala. (smích) Bylo to před Austinem Lucasem na Sedmičce a byla jsem z toho všeho hrozně vyjukaná. Navíc jsem nebyla schopná nastavit si zvuk přesně, jak jsem chtěla, takže mě vždycky překvapilo, jak to zní. Byla jsem z toho úplně rozhozená. Fail.

Že se tak zdržuju u těch textů, ale mě kolikrát zaráží, že ty se na všech fejsbůkách apod. vyjadřuješ k různým politickým, morálním, environmentálním a dalším tématům sociálního a všeobecnýho ražení, a přitom tvoje texty jsou tak niterné. Nechci říct do sebe zahleděný…
Ale jo, vlastně jsou do sebe zahleděný. Proto teď cítim potřebu to změnit. Vidim kolem sebe lidi, který prožívají takový dramata, koukám na ně a řikám si „do prdele!“, některý jsou totální hrdinové všedního dne, zasloužili by si hymny a oslavný opusy na svoje životy. Takže už nechci dál primárně brečet nad tim, jak mi zas někdo zlomil srdíčko. Chtěla bych zkusit zachytit životy kamarádů a lidí, který znám. Dát tomu takovou formu, aby zasáhla každýho, aby si to každej mohl prožít.

A nemělas někdy potřebu si v textu zanadávat na politický systém? Nebo jakýkoli jiný systém? Na základě toho, že tvým odrazovým můstkem byly riotky… jsou ti to blízká témata.
Hele, ani ne. Já to neumim. Neumim to tak, aby to nevyznělo debilně, bez klišé. Nechci opakovat fráze. Neumim to tak jako jiný, který umí napsat buď dobrý a hlavně otevřený politický texty, nebo do nich politiku vsunou tak, že samotnej politickej podtext vyplave až na xtej poslech. Nebo psát o „politice všedního dne“, životních zásadách. Už jsem si tím prošla a víc nechci. Beru to tak, že můžu dělat hudbu, která budě zaměřená niterně a zároveň mít vedle toho fejsbuk nebo další kanály, kde si budu ventilovat tyhle témata. Jsem ráda, že jsem pochopila, že se nemusim stylizovat.

Stalo se ti někdy, že sis poslechla vlastní song za nějakou dobu a najednou sis uvědomila – to už tady bylo? Že sis, dejme tomu, napsala nějakou osudovou?
Jo, to se mi teď stalo s jednou písničkou, s Morning Fields. To je písnička o… rozchodech kvůli jinejm ženskejm. Morning Fields jsem psala už dřív a když se ta situace nedávno opakovala, seděla jsem nad kytarou a uvědomila si „Do prdele, já už tu písničku napsala a už jí nemůžu napsat znova!“ Je rozhodně zajímavý pozorovat, jak mají písničky nezaměnitelnou platnost v čase.

A neztratila někdy nějaká píseň tuhle platnost? Protože sama říkáš, že vychází z tebe, z osobních zážitků, a já je vidím jako deníkové zápisy. A každý ví, že někdy, když se podíváš do deníku s odstupem let a čteš si zápisy, tak jen zíráš a říkáš si: „Hysterka! Hysterka! Hysterka!“ Nemělas někdy ten pocit?
Možná by se něco našlo, ale momentálně se mi žádná taková chvíle nevybavuje. (smích) Mě to vždycky odkazuje na situaci, ze který to pramenilo, a pamatuju si, jak jsem se při tom cítila.. Nasraná, zlomená… zrazená. Vztaženo k momentu zrodu to většinou odpovídá. V tu chvíli neexistovala objektivní pravda, jenom emocionální pnutí. Něco, co vyvěralo ven.

Já tady pozoruju, jak dáváš dohromady ty sešítky k vinylu. Jak tě celý tenhle koncept vlastně napadl? Mně už jsi představila hotový nápad a byla sis jistá, že to nikdy nemůžeš dát dohromady, ale odkud vyšel prvotní impuls?
S Juditou, se kterou jsem vlastně řešila, jak to zpracovat, jsme byly a pořád ještě jsme fascinovaný květomluvou. Taky mě dost baví estetika rostlinnejch atlasů, je to takový jemný a delikátní. Judita pak začala dělat sešit, kresby v něm a vize byla jasná. Druhá věc samozřejmě byla, že jsem potřebovala náklady srazit na minimum. A dělat si sama všechno, co šlo, prostě vycházelo zdaleka nejlíp. Pak jsme přemejšlely, jak to udělat jednoduše, a zároveň zachovat myšlenku. Chtěla jsem, aby to nějak vypadalo, že jo. Chtěla jsem mít hezkou desku.

A jaké na to máš ohlasy? Protože se skládá ze spousty komponentů, nejen z vinylu samotného.
Já ani nevim. Zatím jsem si žádnejch reakcí neměla šanci všimnout. Jeden kluk, kterej předobjednával, takže dostal verzi i s usušenou kytkou – ta v „běžný“ verzi neni –, pak psal, že je to DIY v nejčistší podobě a že je to nádherný. Chtěla jsem, aby tam bylo něco navíc. Mám ráda, když je u vinylu dárek, něco, co to celkově dotvoří a dá všemu osobnější ráz.