Odstíny šedi v Ostravě

Tento text přišel nečekán a nezván a původně jsme uvažovali o štemplu "Nemusí vyjadřovat názor redakce" - ale to snad nemusel nikdy, ne? Ačkoliv jsme s Colours spjati a budeme i do budoucna, ačkoliv naše reporty na FMzinu jsou spíš nadšené a nadšenecké (což neznamená, že nekritické), ačkoliv jsou naše náhledy euforické a žravé a srdcařské, a tenhle je spíš logický, logistický, střízlivý a unavený, do kontextu zapadá dobře. Barvy, duhy, odbarvovače. Páči sa.

Na úvod musím přiznat, že jsem byl letos na Colours poprvé a tenhle text vznikl především jako reakce na nadšené texty, které jsem si přečetl v denním tisku. Všude oslavovaná byla dramaturgie festivalu, která mi naopak připadala jako jedno z nejslabších míst. Ať už jde o trochu ledabylý výběr hlavních hvězd nebo sestavování programu pro jednotlivé scény. Na festival jsem vyrazil vlastně jenom kvůli švédským rituálně diskotékovým přeborníkům The Knife, kteří u nás koncertovali poprvé.

Monumentální Vítkovice

Aby člověk na takovémhle festivalu vydržel od čtvrtečního odpoledne do nedělní noci, musí být otrlý. Program je roztahaný, kvůli čtvrtečnímu začátku je třeba si vzít dva dny dovolenou, kvůli konci v neděli pozdě večer si pak vzdálenější návštěvníci musí vzít volno i na pondělí. Přitom se na festivalu nic moc neděje zhruba od dvou hodin ráno do šesti hodin večer. Zvučnější jména nastupují na pódium až kolem osmé a žádná after party divočina se nekoná, takže se druhý den člověk budí vcelku svěží s vyhlídkou na prohlídku Ostravy. V pátek, sobotu, neděli… Osobně jsem tedy vynechal čtvrtek i nedělní večerní program, a přišel tak o vychvalované koncerty Sigur Rós nebo Tomahawk. Tedy, ne že by mi tolik chyběly. Ani na pátek jsem neměl úplně jasno, chtěl jsem vyzkoušet Woodkida a Bonobo, z pocitu nostalgie i manchesterské legendy začátku 90. let Inspiral Carpets. Každopádně i tyhle koncerty bych asi oželel, ale když už se do té Ostravy Pražák čtyři hodiny vláčí, má pocit, že by měl alespoň dva dny festivalu zakusit.

Podle programu bylo jasné, že by mne nebavil ani Asaf Avidan přirovnávaný k Janis Joplin, ani Damien Rice, který ve mne vyvolal představu britského Tomáše Kluse (což se mi potvrdilo, když mi kamarádka s nadšením převypravovala scénku, kterou sehrál s dívkou z obecenstva, o jeho setkání s jinou dívkou, do níž se na první pohled zamiloval a po vypití sklenice vína zjistil, že je zadaná).

Nicméně první emoce ve mne vzbudil samotný areál Dolních Vítkovic, kde se festival již druhým rokem odehrává. Monumentální ocelová architektura s betonovými, ale i cihlovými fragmenty ukazuje, kdo je tady pánem, přičemž bující příroda dobývající ocelárnu zase dokazuje, že i nad takovými lidskými díly má pořád navrch. Areál je navíc večer nasvícen tak, že v člověku vyvolává podobný dojem, jako museli mít lidé před staletími z kostelů. Ohromující – kam se hrabou Hradčana! Odvrácenou částí je nedostatek zeleně, kde by mohl návštěvník na chvilku zrelaxovat. Celý areál je zasypán hrubou škvárou, jen před dvěma hlavními pódii je dosypán jemnější materiál a rozválcován do příjemnější plochy. Oddychem jsou také pásy betonových panelů, po nichž se chodí o trochu lépe, nebo plastové rohožky určené pro pohyb vozíčkářů. Po pár hodinách má ale člověk nohy rozbolavělé a nejraději by se na chvíli někam svalil. Bohužel i místa, kam organizátoři natáhli umělý trávník, byla za chvíli prošlapána a plná prachu.

Páteční únava

Vzhledem k tomu, že jsem v pátek dorazil po šesté hodině a měl před Inspiral Carpets ještě chvíli času, vyrazil jsem vyzkoušet jeden z mnoha českých objevů, které na své vlastní scéně prezentoval hudební časopis Full Moon. Kittchen mi sice při poslechu z rádia příliš neučaroval, jeho výraznost spočívá hlavně v textech a spadá tedy do podobné škatulky jako Xavier Baumaxa nebo Xindl X (možná by se dalo napsat i Bonus, který je ale mnohem radikálnější), naživo ale jeho vystoupení v černé kuchařské čepici a masce fungovalo docela svěže. Výhodou téhle scény bylo také to, že byla před sluncem ukryta pod střechou a byla zaplněna plastovými židlemi, na nichž se dalo odpočívat. Nevýhodou bylo, že koncertům scházela spontánnost posluchačů pohupujících se pod pódiem. Všichni totiž židliček využili a seděli. Druhou nevýhodou byla těsná blízkost kavárny Reflex, kde v jednom kuse exhiboval Jiří X. Doležal.

Po Kittchenovi jsem zamířil na druhou největší scénu na Inspiral Carpets. Nejprve mne překvapilo, jak málo lidí tu je. Že by se na festivalu nenašlo dost pamětníků hitu Saturn 5 nebo Bitches Burn? Tihle, díky svému typickému zvuku kláves lehce psychedeličtí, tátové britpopové vlny se snažili, jak mohli, ale s větší odezvou se nesetkali. Škoda, nicméně je pravda, že tady šlo především o nostalgii a ani já se pořádně nedokázal vrátit do začátků Radia 1. Damiena Rice jsem na hlavním pódiu úspěšně vynechal a vydal se znovu na Full Moon stage. Tady na mne čekalo asi největší překvapení festivalu, zpěvák a kytarista Scott McCloud (nejde o známého komiksového teoretika a tvůrce!), který den před tím zahrál se skupinou Girls Against Boys. Tentokrát si vystačil se španělkou a několika zvukovými efekty. Hrál i zpíval o život a o životě, mělo to hloubku a sílu. Tenhle koncert bych si určitě zopakoval a jak jsem se posléze dozvěděl z programové příručky, jezdí k nám docela pravidelně, takže by to neměl být problém.

Člověku se už skoro nechtělo si tenhle zážitek kazit, bylo ale teprve před desátou, takže okouknout stánky a vyrazit zase na druhou scénu na Bonobo. Stánků bylo v areálu docela dost, bohužel ty s jídlem (většinou dost nechutně vypadajícím) hned v několika kopiích. Ty s oblečením si také byly podobné jak vejce vejci, tedy především ve stylu: alternativně, moc nevybočovat a být in.

Simon Green neboli Bonobo je jeden z koňů stáje Ninja Tune, která má však svá nejlepší léta už pár let za sebou. Jeho lo-fi elektronika s mnoha hosty byla chvíli docela zábavná, pak se ale začala dost opakovat, a tak jsem trochu unaveně odešel. Tahle hudba by určitě lépe vyzněla v klubu než na festivalu, osobně dávám přednost stylově spřízněnému Baths. Hned po Bonobo začínal na hlavní scéně Francouz Woodkid, který právě vydal své první album. I tak na něj bylo narváno a dostat se na dohled byl docela oříšek. Vystoupení mělo rozměry gotického kostela s gregoriánským chorálem, hymničností připomněl Patricka Wolfa nebo Arcade Fire, modulací hlasu pak Anthonyho Hegartyho. Vizáží se do té velkolepé show ale moc nehodil: energický mrňous, který s fidelovským vousem a hiphopovým oblečením vypadal spíš jako Kato z Prago Union než kazatel na kůru. Vypadalo to až srandovně, ale. hlasem a aranžmá si publikum podmanil, pro mnohé to byl vrchol festivalu.

Pražský výběr v původní sestavě. Nikdy jsem nebyl jejich fanouškem, zároveň mne ale jejich hudba nikdy neurážela a bylo znát, že i přesto, jak staré jednotlivé skladby jsou, zní i dnes docela současně, k čemuž jim pomohla i blondýna Iva Pazderková, která si jednu dvě písničky se skupinou zazpívala. V půl druhé (hlavně po - v Ostravě drze zahraném - hitu Pražákům, těm je tu hej) už jsem byl ale z postávání na stále citelnějších šutrech unavený a vydal se ke stanu.

I stanové městečko, které bylo umístěno v parku naproti areálu oceláren, stojí za zmínku. Také proto, že oproti jiným festivalům tu není stanování v ceně lístku na festival, ale musíte si připlatit stovku za stan a stovku za osobu (naštěstí za pobyt po celou dobu festivalu, při koupi na místě je ale cena o padesát korun vyšší). Stanů tu bylo tolik, že se mezi nimi krom pár vymezených uliček, nedalo skoro projít ve dne, natož v noci. Navíc se tu rozmohla zábavná hra „hovno“, spočívající v tom, že někteří vtipnější jedinci vykřikli do ticha, jen zlehka narušovaného tlukotem zbytku vedlejších pecí, slovo hovno, a to se pak valilo jako mexická vlna městečkem. Trochu mi to připomnělo anonymní výkřiky na diskusních fórech. Ráno to byl ale docela jiný zážitek, sledovat zástupy dívek, jak si, ještě neupravené a zjevně bez svrchní části spodního prádla, vykračují směrem do sprch. Ty tu byly za třicet korun a především s frontou tak na dvě hodiny, přičemž výsledek byl, jak jsem vyrozuměl, korunován ledovou sprchou. Pánové se ukázali být rozumnější a sprchu si raději schovali až na doma, takže ta jejich byla téměř bez fronty. Výhodou bylo ranní zásobování místní pekárnou, která za dobré ceny prodávala sladké i slané pečivo. Společnost Samsung nabízela ubytovaným ledničky – většina jich využila pro chlazení alkoholu – a pak trochu nesmyslně i pračky. Nebylo mi jasné, proč by si měl člověk na čtyřdenním festivalu něco prát, ale pár praní-chtivých jedinců se našlo.

Sobotní vzkříšení

Po sobotní cestě po ostravských minipivovarech (a že jich je dost a minimálně dva stojí za to) jsem vyrážel na první koncert na pátou hodinu, kdy na druhé scéně hráli čeští The Spankers. O jejich hudbě jsem měl spíš neurčitou představu rozjuchaného ska, dostalo se mi spíše unaveného reggae. Proč tahle skupina dostala ke svému vystoupení druhou největší scénu, jsem nepochopil, snad kvůli brzkému času, každopádně tu bylo ještě méně lidí než na Inspiral Carpets.

Zkusil jsem ještě The Rocket Dogz, což jsou dva punkáči, z nichž jeden hraje na basu. Opravdovou basu. Jejich punk je říznutý rock and rollem, stejně jako jejich účesy jsou komunikací punkového číra a elvisovsky ulíznuté patky. Protože to posluchače moc nebralo, zkoušel to zpěvák lidově:

zpěvák: „Tak co, taky ste se včera ožrali jako my?“
publikum: nic
zpěvák: „My sme ani nemohli chodit…“
publikum: nic
já: odcházím

Pak jsem si nemohl nechat ujít diskusi Reflexu, kde J. X. Doležal vysvětloval, proč je nesmysl dávat peníze do živé kultury. Přece proto, že kvalitní kultura si na sebe vydělá sama! Co si nevydělá, to prostě nikoho nezajímá a nemá právo na život. Zdálo se mi, že příliš příznivců v sále pro svůj nápad Doležal nemá. Slečna, která seděla vedle mne, si jen potichu opakovala slovo „kokot“. Diskuse příliš podnětná nebyla, dozvěděli jsme se jen to, že městské dotace Doležal na rozdíl od těch státních schvaluje (protože jsou blíž) a že Reflex je kulturním opinion leaderem se skvělou kulturní rubrikou. Když už to vypadalo, že některé argumenty by mohly vyznít přesvědčivěji než Doležalovy, jal se tento pokoušet vše převést do humorné roviny, popřípadě rovnou zesměšňovat tazatele. Nakonec byl rád, když byl poslední diskutující umlčen hudbou z vedlejšího sálu: „Tak nám to hezky skončilo, když kultura ukončila debatu o kultuře“. Myslím, že J. X. Doležal by si měl především ujasnit, co je to alternativní kultura (zdálo se, že o tom nemá páru), co je umělecké dílo (nikoli knihy, které zmiňoval) a také to, jak trh dokáže určit, co je kvalitní.

Doležalova kulturní masáž si zasloužila i masáž hudební, a tak jsem vyrazil na Drive stage na koncert kapely Gangstagrass, která dělá přesně to, co říká svým názvem. Kombinuje gangsta (hip hop) s bluegrassem. V reálu to vypadá tak, že bělošské country skupině sekundují dva rasta černoši, kteří jejich repertoár doplňují o rapování. Zábavné asi na dvě skladby, pak už se jenom dokola opakuje. Submotion Orchestra v komornějším prostoru pod vysokou pecí. Lidí plno, skoro se nedalo dostat mezi ocelové konstrukce, které publikum obklopují. Další z mála příjemných hudebních zážitků, skupina, která hraje až filmovou hudbu (trochu to připomíná Hidden Orchestra) se zpěvačkou, jejíž projev se pohybuje mezi Beth Gibbons z Portishead a Emou Brabcovou z Luno. Nejzábavnější ale byli bez zpěvačky, když sázeli pořádně rozlámané beaty.

A pak rychle na The Knife. Zabrat místa co nejblíže pódiu se moc nepodařilo. Dav už vyčkával. Ale prodrat se alespoň o kousek dopředu se dalo. Pak chvíle čekání a pořádná dávka zklamání, když skupina před svým vystoupením vyslala rozehřát publikum týpkem namaskovaným jako žena ve sportovním oblečení. Nejprve diváky jeho interaktivní hrátky bavily, po pěti minutách ale nadšení opadalo, po deseti začaly létat první kelímky, po patnácti začali odcházet první fanoušci, po dvaceti už zbyla jen naštvaná masa. Pak chvíli nic, nebo alespoň úleva, že ten otravný řvoun odešel. Po půl hodině se konečně začaly z reproduktorů vynořovat první tóny. Jako by ale skupina chtěla pokračovat v trýznění publika, začala jednou experimentálnější hudební plochou z jejich posledního alba, o němž hudební kritik Karel Veselý prohlásil, že doufá, že ho aspoň po roce poslechu trochu pochopí. Kromě poslední skladby (Silent Shout) se hrálo jenom z novinky, show The Knife byla ale neuvěřitelně divadelní. Každý song měl vlastní scénografii a choreografii, rituálně pojaté skladby střídalo sexuálně vybuzené disko se zpěvačkou předvádějící kopulační pohyby a rozběsněný jazýček. Zkoprnělí diváci příliš nechápali, co se vlastně děje, skupina doposud skrývající své obličeje vystupovala bez masek. Po chvíli to ale začalo být podezřelé. Dívka, vydávající se za zpěvačku, chvílemi nezpívala, takže to vypadalo na playback, pak ale začala zpívat jiná, chvíli zpívala zpěvačka oblečená jako kluk z obrazu a na závěr zazpívala zase úplně jiná. The Knife tak zůstali v množství performerů na scéně utajení a předvedli jeden z nejpodivnějších a nejmagičtějších koncertů, které jsem kdy viděl. Nebylo ani divu, že diváci byli spíše rozpačití, ostatně pochybuji, že by se jich tu našlo sto, kdo si koncepčně pojatou desku Shaking the Habitual poslechl do konce. To je ostatně jeden z problémů podobně velkých festivalů: ač přijde na kapelu masa diváků, málokdo vlastní ví, o co jde.

Na závěr ještě živé vystoupení the xx. Docela příjemné, po půlhodině poněkud repetitivní. Po úmorném dnu jsem ocenil možnost poslechnout si zbytek z pivního stanu, který stál na doslech. Tohle vystoupení uchvátilo mnohem víc návštěvníků než The Knife a stalo se pro mnohé dalším z vrcholů. The xx měli navíc skvělé světelné efekty a zremixované písničky, které byly spíš k tanci než intimnímu poslechu, k němuž jejich dream pop sváděl. Po cestě do stanu ještě Balkan Beat Box na hlavní scéně. Dobře vyladěný mix balkánské dechovky, techna a rapu sváděl návštěvníky k tanci. Přesně tohle je ten typ hudby, který sem každoročně táhne davy lidí a který se v různých podobách střídá na různých scénách. Styl, který je dostatečně přístupný, ale zároveň uzavírá současnou world scénu do jednoho recyklačního pytle. V případě Balkan Beat Boxu se to ještě dalo, zvlášť v tak pokročilé hodině, v případě dalších hudebníků (v neděli třeba Wilaya 49) už moc ne.

Neděle, jedeme

Druhý den jsem zkusil Porno para Ricardo, kteří se prezentují jako hudební odboj proti Castrovi z Kuby, bez porozumění textu ale jejich hudba není příliš záživná. Pak ještě jedna ochutnávka z Full Moon scény, kde vystoupil mladíček J, který zatím za moc pozornosti nestojí. A k tomu na chvíli Květy, které mám raději reprodukovaně. V Gongu, což byl prostor v renovovaném plynojemu, jsem zhlédl dokument Po jantarové stezce o rekonstrukci Dolních Vítkovic, který byl hodně PR, ale občas i zajímavý.

Krýgl a racleťák

Celkově na mne festival příliš nezapůsobil. Hudebních zážitků jsem posbíral jen málo, s výjimkou toho obřího, The Knife, který budu ještě nějaký čas doceňovat. Jako festival, kde člověk může objevit nové interprety, pro mě Colours, na rozdíl třeba od Pohody, nefungují. Ze současných světových objevů tu nenajdete téměř nic, ty české zachraňovala hlavně Full Moon stage. Zato se tu roztrhl pytel se zmíněnou, podle stejného mustru zmodernizovanou world music. K tomu pár podivně vybraných světových hvězd, z nichž některé jsou čerstvější, jiné už prošlé. Na scénách se podobně ledabyle střídají skupiny, které mají hodně fanoušků, s těmi neznámými, na něž se prostor před pódiem vylidňuje. Lidé tu bezradně bloumají mezi pódii a hledají zážitek, který je strhne. Proč tu vystupují Vojtěch Dyk, Aneta Langerová, Wanastowi Vjecy nebo Tata bojs, netuším, snad aby se posluchači nemuseli trmácet na další české festivaly. Otázkou zůstává, proč v programovém průvodci nebyla ani zmínka o vystupujících českých kapelách. Snad že je máme všechny znát? Docela pít se dalo pivo, Radegast tu nabízel desítku za devětadvacet a dvanáctku a letní krýgl (= desítka s citrusovým extraktem, docela pitelná) za šestatřicet. Ze stánků s jídlem mě zaujala vemena.cz s racleťákem (rozpečený tvrdý sýr s cibulí podávaný na kváskovém chlebu) a pár kebabářů. Na hromady nudlí/halušek/buřtů/kolen a kdovíčeho ještě na obřích pánvích jsem nesebral odvahu a vlastně ani chuť. Příště Colours zřejmě vynechám. Jediný, kdo by mě sem dostal, je asi jen Kanye West.