Ohnout punkovou matérii (Wire)

V různých žebříčcích, shrnujících nejlepší rocková alba sedmé dekády nebo rovnou všech dob, se Pink Flag, legendární debutová nahrávka skupiny Wire, objevuje celkem pravidelně a na předních příčkách. Následující dvě desky Chairs Missing (1978) a 154 (1979), jimiž kapela završila své první a nejdůležitější tvůrčí období, tam nacházíme zřídka, přesto se těší srovnatelné úctě u fanoušků i odborníků. Pokud Pink Flag zatím spíš jen naznačila, co by v následujících letech mohlo znamenat označení post-punk, obě pokračování už rovnou nabídla jednu z definic žánru. Jak došlo k onomu zásadnímu posunu v hudební řeči skupiny, osvětluje kompilace demo nahrávek z let 1977-1978, kterou Wire vydávají pod názvem Not About to Die na vlastní značce Pinkflag.

Album obsahuje jak zárodečné verze písní, které posléze vyšly na Chairs Missing i 154, tak i skladby, které fázový přechod od punkové přímočarosti k sofistikovanějším art-punkovým strukturám nepřežily. Písně jako Oh No Not So (Save the Bullet) nebo Culture Vultures nevybočují z mantinelů stanovených syrovou stručností debutu, přesto potvrzují, že i v této fázi se Wire od svých souputníků výrazně odlišovali. Přinejmenším texty, které svou víceznačností a tématickým záběrem dalece přesahovaly obligátní společenský nihilismus.

Nicméně pro badatele v oboru hudební archeologie je zajímavější první (a početnější) skupina, která vybízí k okamžitému porovnávání s finálními studiovými verzemi. V některých případech je posun opravdu radikální, jak dokládá třeba píseň French Film (Blurred), kterou skupina rozpracovala ještě v duchu střemhlavého punku, zatímco její podoba z alba Chairs Missing odkazuje spíš někam k psychedelii raných Pink Floyd. Podobně důkladnou metamorfózou prošly i skladby The Other Window nebo Indirect Enquiries, nicméně najdeme zde i případy, kdy už i původní demo snímky obsahují základní kontury pozdějších post-punkových verzí (Ignorance No Plea (I Should Have Known Better), On Returning, Two People in a Room). Ty jsou důkazem, že Wire už bezprostředně po vydání ikonické prvotiny intenzivně zkoumali nové směry, kterými by se hrubá punková matérie dala ohýbat, a že tudíž nešlo o náhlé osvícení.

S přestávkami dodnes fungující a stále relevantní nahrávky produkující Wire se oficiálnímu vydání tohoto bootlegu dlouho bránili. Důvodem však byla spíš všeobecná nechuť k nostalgickým ohlížením do minulosti než technická kvalita snímků. Dema, sloužící v době vzniku pouze interním potřebám tehdejšího vydavatele skupiny, bez potíží obstojí vedle albových nahrávek a někteří recenzenti neváhají Not About to Die zařadit do kategorie „ztracených alb“, která ve své době zůstala nerealizována jen vinou překotného vývoje v tvorbě daného interpreta. Díky tomu nejde pouze o sběratelskou raritu pro skalní fanoušky nebo dokument o tvůrčím hledání jedné vizionářské hudební party. Album Not About to Die můžeme klidně poslouchat jako řadové album z dob, kdy rocková hudba ještě zdaleka neodhalila všechny své možnosti.