Pojď do mě, Jihlavo!

Znáte ten pocit, kdy někam přijedete poprvé a okamžitě víte, že jste našli svůj kmen? Mně se tohle stalo před třemi lety s jihlavským festivalem dokumentárních filmů a ten kmen, který lidé kolem něj tvoří, by se dal nazvat třeba informačními všežravci. Představuju si, jak bychom asi vypadali na fotkách v jednom z budoucích dílů biggbossovské knižní série – zarudlé oči, v ruce kelímek s kafem, přes rameno festivalová taška, oblečení pokapané od šťávy z fast foodu hltaného během hektických přesunů mezi jednotlivými festivalovými scénami...

Můžu tady zůstat?

Jedním z taháků letošního festivalového programu jsou rozšířené verze Manželských etud. Postupně bude promítnuto všech šest dílů série, která v roce 1980 vyslala Helenu Třeštíkovou na dráhu nejslavnější české filmové voyerky. Zatím poslední etapa natáčení zahrnuje roky 2009-2017. Po promítnutí prvního dílu, který sleduje osudy věčné pesimistky Mirky a motoristického nadšence Antonína, je ještě brzo hodnotit přínos aktuálního rozšíření série. Předběžně se ale zdá, že třetí etapa postrádá sílu jedničky a dvojky.

Původní řada byla cenná svým vhledem do fungování instituce manželství na sklonku reálného socialismu. Druhá řada z let 1999-2005 přinesla zajímavé srovnání toho, jak se sledované dvojice vypořádaly s pádem komunismu a přechodem do nových společenských podmínek. Největší nevýhodou trojky je malý odstup od její předchůdkyně. Skutečně nového je tu pomálu, spíš se jedná o sofistikovanější verzi bulvárních televizních magazínů.

Zahajovací ceremoniály jsou velkou slabinou jihlavského festivalu. Tradičně je uváděla dvojice Jiří Havelka a Ondřej Cihlář, letos byl duch divadla Vosto5 přítomen jen v podobě režie prvního jmenovaného. Havelka proměnil pódium Domu kultury a odborů v tribunu parodující předlistopadové sjezdy KSČ. Místo komunistických pohlavárů zasedli v lavicích členové nejrůznějších festivalových porot, ale i osobnosti typu Tomáše Sedláčka.

Skutečné sjezdy připomínal ceremoniál i svou zábavností a spádem. Nešlo přitom o Havelkovu nekompententnost, spíš se tu zhmotnily tytéž principy, jaké známe z dob, kdy předávání Českých lvů moderovali Jaromír Dušek s Martinem Zbrožkem. Tak jako v jejich případě, míří i „vostopětkový“ humor na poměrně úzkou niku příjemců, troufám si ale říct, že ve většině přítomných festivalových hostů vyvolává pocit nepříjemného zmatení a ve finále až ubíjející nudy.

Čest prvního dne festivalu zachraňovala až projekce filmu Mečiar. Tereza Nvotová v něm předvedla zajímavou variaci na dokument se silným osobním vkladem svého tvůrce, když do snímku zařadila amatérské záběry ze svého rodinného archivu. Příběh vzestupu a pádu Vladimíra Mečiara tak doplňuje paralelní linie, která sleduje, jak se „velké dějiny“ porevolučního Slovenska odráží v mikrosvětě autorčiny rodiny.

V angličtině má Mečiar všeříkající název Lust for Power. V tomto kontextu je film nesmírně zajímavý pro české publikum, které se momentálně vzpamatovává z výsledku nedávných parlamentních voleb. Hlavního protagonistu ukazuje jako bezskrupulózního manipulátora, který o své pravdě dokázal přesvědčit nejen početné davy, především ale sám sebe. Konkrétní Mečiarovy nástupce na české politické scéně nech si každý dosadí podle svého.

První festivalový večer končí na rautu v prostorách jihlavské radnice. A pohostinnost pořadatelů budiž stokrát pochválena! Guláš, řízečky, zelný salát, pragerovský cider a víno – to vše funguje jako ideální antidotum na rozladění ze zahajovacího večera. Vše špatné je rázem zapomenuto, zbývá jen neskutečná radost z toho, že jsem po dvou letech opět na místě s největší koncentrací příslušníků mého kmene v republice.

Můžu tady zůstat?