Pomalá cesta hluku (Kragrowargkomn & Hlukar)

Bratislavský label Urbsounds vyrostl v roce 2001 díky společné práci tří experimentátorů Michala Lichého (Urbanfailure), Tobiáše Potočného (RBNX) a kapely Jamka. Coby producenti se věnují především experimentální hudbě a nabízejí prostor obdobně zaměřeným hudebníkům, kteří rádi využívají ty nejrozmanitější syntezátory, ruchové nástroje nebo všemožně přestavěné a upravené krabičky na rachot. Jedním z nich je i průzkumník těžko zkrotitelného lomození Peter Kerekeš aka Hlukár, jehož druhé album Neuromeditation od počátku funguje jako perfektní anestetikum na obavy z neznámého. Zároveň povzbuzuje nekonečně hlubokou zvědavost a vlastně i touhu po stále niternější introspekci. Zázemí u malého vydavatele našla i industriálně-postmetalová Tma od taktéž jednočlenného projektu Kragrowargkomn, za nímž stojí poněkud tajemný G#, známý třeba z drone-metalové Mantry. Obě desky spojuje významný podíl meditativní estetiky, pomalosti i rafinované gradace, a především svérázného míchání všech zvukových barev.

Neuromeditation se v úvodní skladbě potápí do ambientní hloubky plné šumu a záhy se objevují pulzy, záblesky, flashbacky a významně deformovaný hlas. Hluboký, nesrozumitelný. Hlas, jenž buď není z tohoto světa, nebo je z tak nepřístupného nevědomí, že není možné mu porozumět. Hlukar vytváří poctivou noisovou kompozici, ale stylová škatulka u něj vůbec není tak jednoznačná, jak by se mohlo zdát. Od začátku se k jakémukoli divočení dostává neskutečně pomalu. Jako by ten nejintenzivnější zážitek potřeboval dlouhou přípravu a velice specifické neurální nastavení, k jehož aktivaci je potřeba naše kognitivní schopnosti co nejlépe ukolébat.

Vzápětí se odhaluje celý zvukový mikrosvět. Silně lakovanou zvukovou plochu rozdrásávají ruchové škrábance, začíná se třást a jakýkoliv ze začátku změkčený okamžik postupně odhazuje i ten poslední zbytek opatrnosti. Není zde ale žádná násilnost nebo bezohlednost. Každá gradace zní sebejistě a explozivně, ale pak… ústup. Hlasité i tišší souvislosti následují jedna druhou po decentně narýsované sinusoidě, kdy na vrcholu amplitudy zahlcuje jeden zvuk druhý, na jejím dně lze lehce odlišit jakýkoli záchvěv a každé zvukové škobrtnutí. S každým zopakovaným zvukem se ztrácí nejistota. Chvíle, které na začátku spíš uklidňovaly, s blížícím se závěrem bičují pozornost. Najednou se zdají být dobře známé, uchopitelné, okázale ignorují jakékoli konvenční uspořádání, přímo vybízejí do nich naskočit a nechat se unášet až k ruchovému osvícení.

Tma, kterou má na svědomí Kragrowargkomn, začíná stejně jako u Hlukárovy Neuromeditation přípravnou fází. Dofieldrecordingového úvodu z pera Patricka Tubina McGinleyho (Murmer) neproblikávají nevyzpytatelné záškuby, ale regulérně ho protkává a posléze takřka zcela nahrazuje hluboký bass. A jeho hloubka je vskutku dechberoucí, přitom vábivá a půvabná. „Tma je pouze nedostatek světla,“ píše se v anotaci desky a právě tyhle nejnižší tóny jako by byly tím místem, kam nedopadne ani ten poslední a nejzbloudilejší sluneční paprsek. Když se přidají kytary v sludgeově pomalé a donekonečna se táhnoucí melodii, je to jako předzvěst blížící se bouře. Ta však nepřichází z ničeho nic. Ukolébanou mysl tón po tónu, úder po úderu nejdřív doslova omračuje tíživé dusno a vidina strhujícího lijáku působí jako ty nejúžasnější vyhlídky. Ani Kragrowargkomn se ale nedotkne prvoplánové gradace po zdánlivém klidu. Z okamžiků toho největšího napětí se opět vrací do dunivě hypnotického stavu.

Z něj vede cesta skrze dlouhé, chladně neúprosné rytmy. Stejně jako v případě Hlukára je nutné si osvobozující pocit zasloužit. Proposlouchat se na samotné dno a projít si mnoha kruhy tápání, postupně se měnícím ve skálopevnou (sebe)jistotu vkovanou do repetitivních motivů, akcelerujících tak pomalu, že je možné si toto zrychlení uvědomit až za dlouhou dobu. Díky neměnné kontinuitě je obtížné odhalit, kde se vlastně odehrála změna. V určitém, avšak zcela nekonkrétním okamžiku, jsou náhle všechny zvuky daleko rozostřenější a mnohem méně uchopitelné. Rytmus se ztratí a nad krajinou se střídá jeden vazbivý kytarový hřmot za druhým. A pak přijde první vlna a hudba udeří v krátké, ale zcela intenzivní deathmetalové smršti ohýbající kmeny stromů až k hranici přelomení. Nejsou to dlouhé okamžiky, ale svou intenzitou nabízejí neochvějný osvobozující pocit.

Nezapomenutelnost obou nových nahrávek slovenského Urbsoundu spočívá ve schopnosti postupně srůst s každým motivem, tónem i zarachocením. I v těch nejnepřístupnějších momentech dávají spoustu prostoru k uchopení, převrácení, (dez)interpretování a hlavně rozbíjejí dogmata i tam, kde by se něco jako dogma jen sotva dalo čekat.