Jiří V. Matýsek | Články / Recenze | 27.02.2021
Málo platné. Najít v domácí hudbě posledních několika let titul, který by byl básnicky evokativnější nežli Sně Beaty Hlavenkové, je zatraceně obtížné. V té trojici písmen, která formuje zdánlivě nesmyslné slovo, je vše, co je potřeba před poslechem alba, které se vloni, péčí labelu Minority Records, dočkalo svého vydání na bílém vinylu, vědět. Je to takový malý návod k použití: Básně, písně, sny, poslouchejte pomalu, ledacos může být jinak, než by se mohlo zdát.
Nadžánrová klavíristka Beata Hlavenková (Eternal Seekers, Baromantika, spolupráce s Lenkou Dusilovou, Davidem Kollerem, Justinem Lavashem a dalšími) se na své páté sólovce představuje poprvé jako zpěvačka. A nutno říci, že zpěvačka s osobitým výrazem, který je zároveň sebejistý, i pokorný. Na desku přispěla dvěma vlastními texty, další pochází ze sbírek básníků Bohuslava Reynka a Petra Borkovce. Úsporné, věcně konkrétní Reynkovy obrazy – k nim má Hlavenková svými texty blíže – prolínají s metaforicky rozšafnějšími Borkovcovými básněmi a společně tvoří celek, který probouzí posluchačovu pozornost, vyzývá k přemýšlení a pomalému vnímání. Ne, rozhodně před něj neklade jednoduché úkoly a nízké nároky, ale to už tak výborná poezie, ať už na papíře nebo spojená s hudbou, dělává...
Produkce Hlavenkové a Patricka Karpentskiho (Patrik Hlavenka, mj. Lake Malawi nebo Toxique) uvolňuje jazzové kořeny muzikantky a nechává je růst svébytným směrem, který nezná omezení ve stylech a žánrech. Je to jazz? Je to folk? Je to pop? Ani jedno a zároveň všechny, ale je to hlavně hudba. Sně lze s odstupem času brát i jako jakýsi předvoj loňské oceňované Řeky Lenky Dusilové. Ačkoliv je album Hlavenkové podstatně méně experimentální, i ono vytváří své vlastní zvukové krajiny. Podstatným „kreslířem“ oněch zvukových obrazů je rovněž trumpetista Oskar Török. Jeho barvitá, zasněná trubka doplňuje místy až ambientní nálady, vznáší se nad zurčícím klavírem Hlavenková, dobarvuje atmosféru.
Nahrávka si výborně hraje s dynamikou a jemné duety klavíru a trumpety čas od času překryje kontrastní masiv složený z mnoha hudebních vrstev, opřený o běžnou rytmiku, kytarové plochy, elektronické instrumenty i vícenásobné vokály. Sound designér Patrick Karpentski (Patrik Hlavenka, mj. Lake Malawi nebo Toxique) odvedl výbornou práci a stvořil zvukově soudržné, mnohovrstevnaté album postavené na přirozené síle akustických nástrojů.
Krásné sně.
Beata Hlavenková – Sně (Animal Music / Minority Records, 2019 / 2020)
web vydavatelství
web vydavatelství
foto © Pavel Horák
Martin Zoul 17.12.2024
Jsou tabu a tabu. Některá se zhroutí při sebedrobnějším otočení dějinného soukolí, jiná působí dojmem monolitu, do kterého byly při vzniku člověka vyryty základní zákony lidství.
Jakub Veselý 10.12.2024
Portfólio koluje pomedzi rockovými pasážami, jazzovými improvizáciami, punkovým rázom a avantgardným experimentálnym prístupom k hudbe.
Filip Peloušek 05.12.2024
Povznášející, psychedelií a euforií prosáklá hudba doplněná o do výšky vyhnaný zpěv Joshuy Hodgese v protikladu s texty plnými pochybností.
Kristina Kratochvilová 25.11.2024
Představu pozlátka tvrdě zadupává do země špinavá realita plná absťáku, démonů, lítosti a vyhasínajících životů Laneganových blízkých.
Šimon Žáček 24.11.2024
Zdánlivě banální příběh Anory skrývá krásy i ošklivosti chybujících lidí ve stále více matoucím světě.
Jakub Veselý 21.11.2024
Inšpiráciami sa Templeman netají, na R&B a soulových prvkoch sa podpísala hudba Stevieho Wondera a Princea, indie rock s jemnou psychedéliou pripomínajú Tame Impala alebo MGMT.
Magdalena Fendrychová 11.11.2024
Texty se nezabývají současnými společenskými problémy nebo zásadními citovými zvraty, spíš popisují každodenní situace a fantazie.
Žofie Křížková 05.11.2024
Dvaačtyřicetiminutová stopáž zahrnuje jediný track a ten nabízí ponor do hluboce meditativní lázně neopakovatelných nuancí. Za týden v Praze.
Sára Prostějovská 28.10.2024
Synthpopové Forgive Too Slow vypráví deset krátkých příběhů lásky, jíž autorka v každém z nich nahlíží jinýma očima.
Šimon Žáček 28.10.2024
Druhá série Rodu draka se tak moc věnuje intimním chvílím rodinných členů, až zapomíná na zásadní konflikt. Anebo je to záměr?