Prázdniny ve Filmovém Hradišti I. – Šepoty a (fotbalové) výkřiky

Z Filmovky se špatně odjíždí. Konstatování, jež provází nejen oddalování odjezdu víkendových návštěvníků, kteří v neděli večer ověřují možnost pondělního půldne pracovního volna, ale také jej potvrzuje zkušenost z minulých ročníků. Abychom se vyhnuli odjezdovému lavírování a posunování termínů, zvolili jsme tentokrát Uherské Hradiště za filmový domov na celý týden.

Kdy jindy se vám podaří strávit týden v malebném městečku na jižní Moravě, aniž by vás cokoliv dokázalo vytrhnout z letargie prostředku léta umocněné tropickými teplotami a sympaticky bodrým naturelem místních vinárníků. Vinárníků, kteří na otázku na jejich oblíbené víno reagují slovy, že to samozřejmě záleží na situaci. Ale i takových, kteří vzápětí zamrkají na svou manželku, ovinou ji kolem pasu ruku a s lehkým úsměvem na tváři pronesou: „S ní mi chutná každé!“ K tomu si připočtěte sobotní fotbalový zápas, kdy na Slovácko přijeli ostravští chachaři, gól domácích v poslední minutě, sérii objetí, pěsti zaťaté nadšením, několik radostných plácnutí s místními a jste takzvaně plně v tom.

Před Redutou je plno. Naproti v pivnici U Tesaře panuje příjemný chlad a zcela nefilmová atmosféra. Díky za to. Tedy spíše ne cinefilská atmosféra, materiál k natáčení by se ale našel. Začít Šepoty a výkřiky je snad odvážné. Ještě než divák cokoli vstřebá, čeká ho studie o prázdnotě lidských životů. Ne úplně existenciální, ne trýznivé, suše lhostejné. U snímku se přesto prolévala krev, i když rudá barva a expresivní, snové scény diváka zaujmou hlavně přímou, fyzickou naléhavostí. Hledat symboliku se hodí snad až poté.

Žádné náznaky či jemná odtušení. Místo nich fyzická vyjádření pocitů odrážejících se v nikdy nepřekonané vzdálenosti mezi třemi sestrami, hlavními hrdinkami filmu. Svět, kde se vnitřní prázdnota a neschopnost či přímo odmítavost úzce pojí se sociálním statusem a jediný, kdo je tak schopen překlenout emocionální prázdnotu, je služebná, která samaritánsky pomáhá, kde je třeba, aniž by hrála nevyřčenou hru, do níž jsou vtaženi sestry umírající hrdinky. Dramatická až přepjatá atmosféra nechá diváka zároveň vzpomenout na skutečnost, že švédský režisér rozvrhuje většinu své celovečerní tvorby do devadesátiminutové stopáže, což je vzhledem k oné přepjatosti výrazně umocněné formální dokonalostí kostýmů i interiérů a podtržené horkem v sále tak akorát.

Je ráno a s ním trochu jiná so(n)da. Maďarské akční drama o věhlasném zbojníkovi konce 20. století. Whiskey zloděj. Režisér Nimród Antal se umění trochu kýčovitého spektáklu učil v Hollywoodu. Prime time s kečupem. Je libo dramatickou honičku na mopedu v budapešťském metru? Magická krajina, kterou tu budovali Revizoři, se bortí. Snaha vyprávět klasický příběh o oběti systému má přece jenom více rozměrů. Nelze u toho všeho ale zapomínat, že se jedná o režiséra, který má na svědomí poslední Predátory. Žigulíky projíždí kulisou fascinující Budapešti za doprovodu hutných basů à la Sicario a zvuku policejních sirén. Sicario s langošem.

Tradičně silnou dramaturgickou zbraní LFŠ jsou němé filmy s živým hudebním doprovodem. Letos padla volba na ikonického německého režiséra F. W. Murnaua a celý program v této sekci je věnován výhradně jemu. Nedělní projekci filmu Východ slunce se odehrála za doprovodu skupiny Forma. Ta má s němými filmy již poměrně bohatou zkušenost (mj. Langův Metropolis), což se promítnulo do pečlivé práce s motivy, širokou zvukovou paletou obsahující kromě bicích, saxofonu, klarinetu či kláves také množství elektronických zvuků, jejichž použití dokáže dodat jednotlivým scénám dodat nový, neotřelý náboj. Zároveň však platí, že tempo doprovodné hudby bylo poměrně vysoké a někdy se až příliš odpoutávalo od tempa střihu či dynamiky duševních pohnutí hrdinů a v několika momentech tak divák snadno nabyl dojmu, že hudba s filmem zcela nelícuje. Na druhou stranu ve chvílích občasného zvolnění dokázala dosednout na hřbet snímku s o to větší intenzitou a dramatický efekt obrazu ještě znásobit.

Jedním ze stěžejních jmen letošní filmovky je Lars von Trier. Nechme stranou předpokládanou kontroverzi. On i film bez něj, o něm, budí mírné rozpaky. Sice napsal scénář, režii ale předal jinému. Mladá léta Erika Nietzscheho jsou autobiografií studenta kodaňské filmové školy i kritikou elitářského, křečovitě intelektuálního prostředí umělecké školy, zde filmové. Co na tom, že se zde Trier maluje do roviny trochu jiného studenta, chvílemi psychopata. Jinak by to nešlo. Chce ukázat, že za maskou otevřené, progresivní školy stojí lidé, ve své podstatě konzervativní. Něco, co autorově alter egu zkrátka nekonvenuje. Nechce nabourávat přímou silou, dělá to až děsivě chladnokrevně, rozorávajíc hluboké vrstvy zažitosti.