Rejžák #11: Naštvaný mladý muž a vícekomorová žena

Zatímco atmosféra ve společnosti houstne a facebookový národ řeší aféru Internacionálagate, mezi našimi Rejžáky tentokrát zavládla pravda a láska. Hned u dvou z dnes hodnocených skladeb došlo k téměř naprosté shodě a i zbylé komentáře se nesou převážně ve vzácně smířlivém duchu. Že by za to mohlo jaro, které je navzdory občasnému sněžení posledních dnů čím dál tím víc ve vzduchu?

Hodnocení je na škále 1 - 5. Čím větší číslo, tím lepší hodnocení. Nula je pak výrazem naprostého nezájmu či přímo odmítnutí ze strany dotyčného hodnotitele.

1) Róisín Murphy: Mastermind

lenka m: Naprosto super. Rozvjíjející se variace? Trojdílná forma? Zároveň v začátku samé retraction a oblivion, dokonce dospěje k foregone conclusion a pak je něco as easy like taking candy from a baby. Hodně přitom myslím na Goldfrapp. (5)

blueskin: Róisín Murphy a Björk jsou dvě hudebnice, které opakovaně dovádí pop do jeho extrémních poloh. Občas se jim to vymkne z rukou, jindy je adekvátní reakcí zdvořilý nezájem. Tu a tam se ale zadaří a zrodí se masterpiece (see what I did there?). Tohle by klidně mohla být theme song nějaké bondovky, každopádně je to ale skvělá návnada na chystané album. (4)

maxim: Nevím, jestli je to pop, když se to nedá pořádně chytit, mám ale dlouhé a nestálé tracky Róisín Murphy rád. Surreál, vícekomorová žena, Salvátor Lulín, hyperkubická žena. Láska. A produkce téhle skladby je jako zvuková soulož. (5)

karl: K Róisín Murphy chovám nekonečné sympatie a po téhle prog-disco minioperetce se na tom rozhodně nic nemění. Po Hairless Toys jsem se trochu bál, kam dál se ještě může vydat, jestli ale bude deska pojatá jako italské existenciální drama ze sedmdesátých let, nemám nejmenších výhrad. (4)

jakub: Nikdy jsem nebyl její kdovíjaký fanoušek, každopádně poslouchat takhle dobře zprodukovanou skladbu je radost. Navíc všechny ty osmdesátkový vlivy nikdy nepřebijí pocit, že posloucháte něco, co vzniklo právě teď. No a ten zlom, co přijde v čase 3:50, mi připomněl, že už by bylo načase, aby se na téhle stránce něco změnilo. (4)

2) Bibi Bourelly - Sally

blueskin: Ač urban music poměrně nepolíbený, zaregistroval jsem tuhle paní dokonce i já, což o jejím talentu něco málo vypovídá. Líbí se mi, jak tu z mála dokáže vytěžit maximální efekt. Za ten beat by pak měl někdo dostat minimálně nobelovku! (4)

jakub: Tohle by osekané fungovalo i jako „obyčejná“ folková písnička a to je pak vždycky vyhráno. V komentářích na youtube někdo napsal: „Reminds me of cocaine.“ Jakou větší lichotku můžete pro pop vymyslet? (4)

lenka m: Jsem z ní nadšená. Má správně pubertální drive, ale věřím, že se nedá zahnat do kouta a bude dělat zvuky, na které bude mládež jen překvapeně hledět. Alespoň v to moc doufám. Navíc z toho cítím, že nekecá, že si vlastní písničky improvizuje, žádný uhlazený vokál a nikomu nevadí, že se zpívá asi pět slov dokola. Osvěžující. (4)

maxim: Nejsem si jistý, jak brzo má tohle datum spotřeby, ale nakažlivé je to velmi. Obdivuhodně jednoduché. (4)

karl: Na mě možná jednoduché až moc, navíc ten vokál má daleko k syrovosti a přímočarosti, kterou chce skladba prodávat. Nějaká nová hvězda by se Def Jam hodila, když přišli o Rihannu. Spíše než na Bibi bych si ale vsadil na Alessii Caru. (3)

3) Smack: Strach

lenka m: Kategorie naštvaných mladých mužů a medaile za vtipnost. A zatraceně, on tam má nakonec i chytrý politický komentář! Počkat, proč sis, ty blboune, nedal na začátku víc záležet s textem?! (4)

maxim: Vyjetý jungle? V pořádku. Ale když refrénuje „hub hu hu hubu hu bu bu hub hubu“, směju se, vypadá trošku jako opičák z Knihy džunglí, zviřátka prominou. Text v pořádku, Smack je z toho nejzajímavějšího v českém rapu. Bu bu. (3)

karl: Na posledním albu SICK už Smack na můj vkus moc tlačil na pilu. Možná je to odrazem doby, která si žádá agresivnější přístup, jak ale slyším klišovité breakbeaty, vypínám pozornost. Tady mi přijde zajímavější text než beat a rapový projev. I tak ale díky za tenhle track, některý věci je potřeba říct na plnou pusu a je dobře, že to Smack dělá. (3)

jakub: Celej ten koncept chápu a je to asi i potřeba, ale pro mě tam není nic, co bych už nevěděl nebo neviděl jinde. Když budu chtít komentáře, přečtu si na Ihned Šídla s Horákem. Když budu mít náladu nechat se atakovat, začnu po nocích hledat v tramvajích a parcích vyjetýho Tylera Durdena. „Lávu leju po tvym městě, každýmu z bloku dlužim dvě stě“ - z toho sem cejtil nějakej život a vyjádření se, žádný kecy o televizních novinách a kecech v obejváku. (2)

blueskin: První třetina je super, pak to ale sklouzne do typicky naivní rapové agitky za… za co vlastně? Přijde mi, že rýmy a flow dostávají v naprosté většině českých rapových textů přednost před nějakým skutečně zajímavým obsahem. Navíc to Smackovo otírání se o politiky a konzumní společnost je na úrovni Parlamentních listů nebo nějaké podobné škváry. Ble, teda vlastně bububu! (2)

4) Lewis Del Mar - Loud(y)

karl: Tak tohle je jak z mé představy, jak by měl znít současný indie-rock - zvukově radikální, excentrický, prostě celkově fucked-up. Nevím, jestli se Lewis Del Mar inspiruje u Alt-J nebo Foals, každopádně si ho řadím do stejné škatulky. (4)

maxim: Alt-J, jistě, ale zároveň jinak a jinde. Jestli tohle je debut, jsem čínský bůh samohany. Přesvědčivé, osobité, zvukově dotažené, nekompromisní. Hlučné i něžné zároveň. A fistulka: so loud, so loud, so loud… Takových kapel potřebuju každý rok aspoň pět. (5)

lenka m: Celý klip je jako upoutávka na film, který chci vidět. Svěží, se spoustou nápadů, nemusí řvát deset kytar, aby výsledek byl loud. Mají svůj zvuk a to je setsakra výhra. Pro mě absolutně strhující. Skvělé EP. (5)

blueskin: Na rozdíl od Bibi Bourelly mě tady ta jednoduchost lehce irituje. Chybí mi tu nějaký kontrast, nějaké vykročení do dalšího rozměru. Takhle je to jen hodně slušná alt-folková skladba. (3)

jakub: Začal jsem se bát dopředu, jen co jsem si tu přečetl o Alt-J, díky nimž konečně vím, jak přesně zní totální průměrnost. Takže jestli je tu Maxim za boha samohany, budu já muset bejt za kazišuka. Co se týče atmosféry, kterou se video snaží zachytit, pusťte si vzápětí Hellhole Ratrace od Girls a máte po souboji. Nekompromisní je pro mě ve škatulce „indie rocku“ Bradford Cox z Deerhunter, radikální třeba právě taky začínající Fat White Family. Kluci z Lewis Del Mar určitě nebudou zlý (což je možná ten problém), rozhodně by se ale měli přestat snažit bejt za každou cenu tak sofistikovaný. (2)

5) Masha Qrella: Ticket To My Heart

jakub: Byl jsem nedávno na návštěvě za jednou stařičkou umírající paní a když si to tak zpěvně vybavuju a snažím se z toho udělat filmovou scénu ve stylu Jamese Whita, tak mi tohle zní jako poměrně odpovídající soundtrack. Občas jsou věci jednodušší, než se zdají. Z tíživý reality nás stejně všechny vytrhne až ta smrt, do tý doby krvavý šrámy dál schováváme za dlouhý rukávy a všechno je, jak má. (3)

lenka m: Žádná složitá matematika. Nezatěžující hudba, která nakonec realitě odpovídá víc, než všechno ostatní. (3)

maxim: Realita mě tíží jako prase, tomuhle uvolnění moc nerozumím. Všechno je na svém místě, lehké jako hedvábný kapesníček. Jenže když mám ruce od krve a od semene, asi mi nebude stačit. Anebo Ticket To My Heart neznamená nic sprostého? Mášo, ty máš ale tenké maso. (2)

blueskin: Masha Qrella umí tnout do živého, tady se ale sotva otírá o kůži. Snaha vyhmátnout univerzální téma se cení, tentokrát ale zůstalo i u poměrně univerzální hudby, která by z fleku mohla vyhrávat na záchodech nějakého nákupního centra. (2)

karl: Tak nenucené, až mě to nutí přestat poslouchat. Možná kdybych to poslouchal v neděli, ale teď je pondělí dopoledne. (2)