Reznorův monotónní, pološílený, znuděný (a kdovíjaký ještě) hlas

Znáte ten pocit, když po dlouhé době uvidíte něco, co dobře znáte, ale ono to přitom vypadá úplně jinak? Jako když se vaše holka vrátí z plastický operace – nepoznáváte ji, ale víte, že někde hluboko pod tím opuchlým ksichtem je někdo, koho dobře znáte. Přesně takhle se to má s novými Nine Inch Nails.

Ne že by se od nich někdy dalo čekat něco bůhvíjak konvenčního. Nová deska sice není tak extrémně „jiná“ jako většina předchozích, přesto upoutá přinejmenším svou podivností. Minimum kytar, osmdesátkové synťáky, zvuky jako z pokřiveného Game Boye kombinované se soundtrackem ke Karate Kidovi. Tiché, plíživé psycho. Hnus – ale většinou v dobrém.

Satellite zní jako cover Jennifer Lopez. Everything alespoň připomene starší NIN. Těžko kritizovat Trenta Reznora za to, že se umělecky posunul jinam. Možná dál, možná ne. Ne že by na tom záleželo. Synťáky a elektroniku obecně měl rád vždycky a tady jednoznačně zvítězily nad tradičními nástroji. Někoho to naštve, jiného potěší. Je to jako soundtrack k cestě na Mars. Kdybyste se vznášeli ve stavu beztíže, určitě by vám toho songy z nové desky řekly víc, než když sedíte doma na zadku a snažíte se z nich vydolovat nějakou energii. Nechápejte to špatně – energie je v nich dost. Ale je to spíš energie diskotéková, energie, která s vámi začne hýbat v přítmí, když okolo probleskují reflektory světelné show. A jinak? Trochu nuda.

Co chvíli už uslyšíte Nine Inch Nails, které máte tolik rádi, natáhnete se po nich, ale hned jsou zase pryč. Zvuky z úvodního menu Maria, jen s vybitou baterkou. Came Back Haunted zní povědomě, ale hlavně díky tomu, že je to jediná písnička, která se z nového alba dostala do širšího povědomí (video Davida Lynche). Jasně, i přes zvuky Tarzanových bicích je to pořád depka, co stojí za poslech, obzvlášť pokud neznáte staré NIN. Nebo možná hlavně pokud je neznáte.

Zůstává Reznorův monotónní, pološílený, znuděný (a kdovíjaký ještě) hlas, který je hlavním stavebním kamenem všeho, co kdy kapela vytvořila. Zůstává i atmosféra, další specifikum NIN. Přes meditativní vesmírný začátek a rozbředlý prostředek se dostanete až na konec, který zase začne příjemně šlapat (i když to je v případě NIN trochu ošemetné tvrzení) a vy nakonec Trentovi odpustíte i to, co vás mohlo zklamat. Protože v jádru, pod novými plastikami, ať už povedenými nebo ne, jsou to pořád oni. Nebo spíš on. A za to musíte přestárlého prcka milovat, i když občas pěkně zlobí.