Články / Reporty

Rozptýlit předsudky (KVIFF 2023)

Rozptýlit předsudky (KVIFF 2023)

Filip Hastík | Články / Reporty | 06.07.2023

V posledních letech jsem hudební festivaly vyměnil za filmové. Po návštěvách Letní filmové školy v Uherském Hradišti a na dokumentární snímky zaměřeného festivalu v Jihlavě byla cesta do Varů otázkou času, jakkoliv jsem se té představě bránil především na základě zvěstí o davech, s nimi spojené nemožnosti dostat se na vytipované filmy a o všudypřítomném exhibicionismu. Možná i proto jsem příjemně překvapen – v úterní poledne bylo sice u Thermalu živo, ale zástupy a kolapsy se nekonají. Akreditace proběhne naprosto hladce, včetně focení a po ubytování na hotelu mířím prostorným a volně přístupným „areálem“ na poloprázdnou novinářskou projekci íránského filmu Nekonečná hranice.

Ten se točí kolem klasického regionálního tématu politických represí, náboženských komunit a (útěku do) vyhnanství. Silné téma a řemeslné kvality však postrádají svěžest či výraznější autorský rukopis, viditelný například u loňského snímku Medvědi tu nejsou Jafara Panahiho, který se v rámci letošního ročníku promítá také. Poděkování v titulcích Mohammadu Rasoulofovi mi vše objasní. Jeho vítězný film z Berlinale 2020 Není zla mezi námi je přesně tím typem filmu, který Abbas Amini natočil – kvalitní, podávající silnou a důležitou výpověď, ale výrazněji nevybočující.

Naopak překvapivě výrazným je letošní vítěz z Cannes – Anatomie pádu francouzské režisérky Justine Triet. Po zklamáních z předchozích let jako Titan, a především Trojúhelník smutku je s podivem, že zrovna Ruben Östlund, letošní předseda poroty v Cannes a okázalý tvůrce, vybral něčím nenápadně vedený a subtilní film pojednávající o dlouhodobých vztazích, prožívání společných traumat a (ne)schopnosti o nich mluvit. Soudní přelíčení dává záběrováním a kostýmy vzpomenout na Dreyerovo Utrpení Panny orleánské a když spustí svůj bilingvní monolog excelentní Sandra Hüller, utíká dvouapůlhodinová stopáž rychleji než kdejaký krátký film.

Před další projekcí je čas na první průchod kolonádou. Vymotat se z okolí Thermalu a přidružených párty spotů a stánků chce trochu trpělivosti, ale za prvním meandrem řeky Teplá se proud lidí ředí a nic nebrání pohodové vycházce až k hranici lesa u historické budovy Císařských lázní. Tam poprvé výrazněji zavane dovolenkářský snobismus z Grandhotelu Pupp a přidružených butiků se směšně honosným hyper-formálním oblečením.

Energii na poslední projekci dne doplní větrník ve stánku České televize, dostat se do Karlovarského městského divadla však příliš úsilí nevyžaduje – rezervaci na film lze bez problému vytvořit ještě pár hodin před začátkem. Po zhlédnutí filmu Dospěláci se mi chce k předchozí větě doplnit „bohužel”, ale to bych byl možná zbytečně přísný. Americké indie řeší vztah tří odcizených sourozenců a jejich nemotorné snahy o opětovné sblížení. Ve své typické roli předvádí Michael Cera svůj tradiční trapný divno-výraz celých 91 minut a to, že občas trefí správnou hranu vtipu, nedokáže film vytáhnout z přinejlepším průměrné žánrovky.

Žánrovému zařazení se naproti tomu vzpírá film Defraudanti. Tři hodiny trvající antiteze heistového filmu balancuje na hraně reality a fantazie tak soustředěně, až ji to trochu škodí. Kdyby mu režisér Rodrigo Moreno popustil uzdu, neváhal bych jej zařadit mezi nejlepší letošní projekce. I tak jde ale o výjimečný počin plný ojedinělé nálady prolínající devadesátkové prostředí bank s argentinskou prérií a hledáním svobody.


Pokud Defraudanty označuji za unikátní, těžko hledat slova na filmovou esej Poslední chvíle lidstva Enrica Ghezziho a Alessandra Gagliarda. Na ploše bezmála dvou set minut nabízí důmyslně konstruovanou montáž z filmové historie a osobního života. Například archivní záběry divadelního monologu podkresluje masivním trapovým beatem, drone-ambientní pasáže vesmírného snění bez váhání utne, aby nechal diváka vykoupat v realitě všednodenních reportáží lokálních tragédií. Nepočítal jsem, kolik lidí bylo na začátku filmu v solidně zaplněném divadle Husovka, ale po skončení je nás tam přesně osm.

Druhý den uzavírám o půl jedné ráno dveřmi balkónu, abych co nejvíce utlumil diskotéku pod Thermalem. Se začátkem státních svátků se Karlovy Vary začínají nebezpečně plnit, zítřek plánuji strávit celý v jednom sále. V rámci sekce Horizonty to není problém, jelikož jde o další perly z Cannes.

Info

MFF Karlovy Vary
30. 6. - 8. 7. 2023 Karlovy Vary
web

foto © KVIFF

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Siluety v propasti (Macocha & Co.)

Marek Hadrbolec 16.09.2024

Svítí tu bílý nápis Macocha, do uší se dere agresivní zvuk kytar a zpoza bubnů zběsile tepe srdce rokle.

Priestor vypĺňa prázdno (Festival Priestor 2024)

Mimi Filova 12.09.2024

Samotná cesta na miesto činu, iba na skok z autobusovej stanice, ktorá je súčasťou skanzenu rozpadávajúcich sa slovenských staníc, predpovedá festival...

(v)lomený zen (Lofofora Lom)

Jiří Přivřel 12.09.2024

Vodomil, GbClifford, ježunka, Gnäw, kuňka, Šimanský & Niesner... sobota u vody.

Drásající vzpomínka na Senyawu (Senyawa-X)

Václav Valtr 10.09.2024

Očekávání bylo poněkud zkaleno, když přišlo oznámení, že vokalista Rully Shabara nedostal vízum a Senyawa bude vystupovat jen v poloviční sestavě. Ta měla eso v rukávu.

Epická slavnost na Bojišti (Battlefield Rituals)

Václav Valtr 09.09.2024

Heilung moc dobře vědí, co dělají, a tak pokud se cynickému divákovi občas honilo hlavou, že jde o show hlavně na efekt, záhy na to zapomněl, protože jen seděl a…

Čtyři dekády neslábnoucího chaosu (Mayhem)

Dantez 08.09.2024

Po krátkém tichu přechází chladná modř do krvavě rudé, nejde přitom o velebení někdejších krví brocených činů. Poslední fáze patří Deathcrush, první nahrávce Mayhem.

Kdo je vůdcem karavany (Tinariwen)

Akana 08.09.2024

V jednu chvíli na pódiu kvílí a cvrliká i pět nástrojů najednou a jako nerozborné spřežení vytváří plný, a přece vzdušný sound, v němž si kytary nijak nepřekážejí.

Experimenty v času a prostoru (Moody Moon Noize 2024)

Filip Peloušek 04.09.2024

Není tajemstvím, že na Moody Moon Noize hrají prostory stejně významnou roli jako to, co se v nich odehrává. „Kdybych neměl fotky, nevěřil bych, že se to stalo.“ My taky.

S detskou radosťou (PJ Harvey)

Michal Berec 25.08.2024

Vystupujúc na zastávke Zitadelle berlínskeho U-Bahnu si všímam chlapíka, ktorý otvára fľašu piva o automat na lístky.

Prach, slzy a odposlechnuté konverzace (Sziget 2024)

Kristina Kratochvilová 16.08.2024

Název nevymysleli marketéři, ale návštěvníci, v komentářích na sociálních sítích se objevoval tak často, až ho organizátoři přijali za svůj.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace