Šejkr #43: „Ale dneska v noci, dneska budu pít šampaňské.“

„Bude to hodně přísná, tvrdá deska. Podepsalo se na ní, že jsme ji nahrávali v New Yorku a že tam už nějakou dobu bydlíme. Je to pořád zatraceně drsné místo, New York a Amerika jsou dva odlišné světy.“ Povídání s Ryanem Mahanem ještě vystupňovalo těšení na třetí desku Algiers, ano, už jsme o nich dlouho nic nepsali. Jenže jinak to nejde. Bavíme se po berlínském koncertě v báječném Lidu, kde měli původně turné končit, ale nakonec jim ještě pár akcí přibylo. Ryanovi to zjevně nevadí, spíš to vypadá, že nějak nemůže překousnout, že mají Algiers od května hotové album a jeho vydání se odložilo až na leden. „Nemůžu se dočkat, až si to poslechnete. Je to určitě to nejlepší, co jsme udělali.“ Po singlu Can the Sub_Bass Speak čekám cokoli.

Nový, beatnický úplněk je venku, na tohle téma jsme se docela dlouho těšili a nakonec se to snad i povedlo, i když pár věcí asi mohlo být jinak. Ale to vždycky. Každopádně jsem moc rád, že nám Argo půjčilo ukázku z knížky Dobrá bloncka – Kerouacův úvod k fotografické knize Roberta Franka Američané je slavný skoro stejně jako série fotografií, i když Frank původně vůbec nechtěl, aby se tam slova beatnického boha objevila. Výstava Roberta Franka Unseen byla jedním z několika důvodů dalšího výletu do Berlína, důvodu, který se změnil v povinnost, když se minulý týden objevila zpráva, že jeden z nejvlivnějších fotografů minulého století v 94 letech zemřel. Výstava Unseen je k vidění v berlínské galerii C/O a je prostě skvělá, více v říjnovém Full Moonu. Vidět fotky ze série Američané v pořádném rozměru rozhodně stojí za to, ještě zajímavější je ale sledovat nazvětšované negativy, ze kterých je Frank vybíral. Na výstavě nechybí ani záběry z Evropy a dalších míst, Frank je jeden z těch, který dokázal z dokumentární fotografie udělat nejen umění, ale taky vyloženě osobní věc.

„Ty vole, co tady děláte?“ Tristan, tour manažer Algiers nějak nemohl pochopit, jak jsme se s Katarínou ocitli na koncertě v Berlíně. („To jste jako přijeli na koncert? Vždyť jsme u vás hráli před měsícem.“) Už po pár minutách bylo jasné, že jsme udělali dobře. Těžko říct, zda to bylo tím, že jsou na turné už dva měsíce, nebo tím, že si den před koncertem udělali v berlínské noci, inu, řekněme procházku, ale koncert v Lidu byl asi tím nejlepším, který jsem od Algiers kdy viděl. Je mi jasné, že už jsem to psal a možná i několikrát, ale tohle bylo skutečně něco. Skoro hodina a půl, hned tři nové věci a takový rachot, že to ani na jejich poměry není normální. Brutálně vytažená basa, všechno o maličko rychlejší a trochu víc punk, drtivý a masivní zvuk. Katka jen kroutila hlavou, to je úplně jiná kapela, říká a má pravdu. „Jste úplný blázni,“ povídá pak Ryanovi po koncertě, ten se jenom směje. „Vy asi nikdy nemůžete hrát ty písničky stejně, co,“ přidávám si. Prý by to nebyla taková zábava. Asi ne. Během gradující Death March, která uzavírala hlavní set, vstal Franklin od piana, zasalutoval a zmizel v publiku (ve videu níže, okolo sedmé minuty). Po chvilce se objevil u baru a objednal si drink. Málo pití v šatně, ptám se po koncertě, a on s úsměvem odpovídá: „Ale ne. To je tak, když hraješ se dvěma dalšíma kapelama – odejdeš na zvukovku a mezitím zmizí všechna whisky. Ale dneska v noci, dneska budu pít šampaňské. Doufám, že jdete s náma.“

Bavíme se s Katou o tom, jak se v Praze a vlastně všude končí brzy, a minutu na to k nám přijde chlápek z klubu, že prý se za deset minut zavírá. Je sotva půl hodiny po koncertě, kapela se balí a všichni musí pryč. Nakoukneme do osvětleného sálu, masívní diskokoule vypadá jako nějaký temný, mocný měsíc, krásné lustry okolo jako její satelity. „Jdeme do 8mm,“ huláká smějící se Ryan a motá si jeden z mnoha kabelů. Skončil další koncert, další party je na řadě. Zdvihám palec a mizíme s tím, že přijdeme. Během měsíce jsem v pověstném baru na Schönhauser Allee už podruhé. Dneska je tu celkem klid, vlastně ani kapela tolik neřádí, dj s vizáží bedňáka Lynyrd Skynyrd pouští jednu garáž za druhou. Franklin skutečně drží šampaňské, jinak je to všehochuť – pivo, whisky sour, moskevská mula, všechno jedno. Tristan začíná s panákama („To je místní Jägermeister, rozumíš.“), najednou přichází Boney M, Abba nebo The Beatles, při kterých Franklin začíná zpívat. Do toho jede na stěnu za naším stolem koláž z různých projekcí, buď to byla Svatá hora nebo už je to se mnou špatné. Blondie a Heart of Glass, Matt Tong zvedá sebe a svých dva a půl metru a začíná tančit. „Je to tady,“ křičí ostatní. Nejvyšší čas zmizet. „Už jdete? Proč tak brzo, dneska máme pré, zítra máme cestu sotva na sedm hodin, to je pohoda.“ Blázni. Už teď se těším na únor.

Druhý den večírku samozřejmě lituju, ale jenom trochu. Uber funguje spolehlivě, ale ještě se nedá jít spát, příliš mnoho emocí. Dlouhé minuty chodím po Muskauer a konejší mě Boduf Songs. Abyss Versions vychází za dva týdny, jako vždy čistá a ušlechtilá krása. Snad se to šampaňské jednou naučím.