Michal Pařízek | Články / Sloupky/Blogy | 19.03.2020
Podle psychologa Jiřího Šípka z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy by mohla být „klíčem k řešení současných těžkostí možná bezpříčinná radostivost“, alespoň tak o tom mluví v zajímavém rozhovoru v aktuálním Respektu. Bezpochyby, optimismus je třeba, i když možná ani pořádně nevíme, kde ho bereme. O spojení „bezpříčinná radostivost“ jsem přemýšlel včera při cestě do kanclu a snažil se nevnímat, jak se mi díky roušce zamlžují sluneční brýle. Jenže právě – rouška. Stejně je zajímavé, kolik nových slov nám současná situace přinesla. No řekněte, slyšeli jste někdy slovo trasování? Nebo pendler? Kdy naposledy jsme si vzpomněli na slovo „rouška“, když tedy pomineme posledních pár dní? A jak pod ní ta radostivost má být asi tak vidět, zvlášť když jí má někdo udělanou z nešikovně ustřiženého trička Deafheaven jako třeba já?
Stejně tak je zajímavé, kolik z těch mnoha lidí, se kterými jsem v posledních dnech mluvil nebo si psal, říkalo, že má teď alespoň čas na sebe. Číst si, utříbit si myšlenky nebo prostě jen tak zevlit či rovnou spát. Sice nikam nemůžeme, ale o to víc si je třeba odpočinout. Nebo rekapitulovat. Když jsem vymýšlel možná témata pro tenhle blog na doma, tak právě shrnutí oblíbených videí bylo jedním z prvních nápadů. Že je to na první dobrou? Možná, ale když se nad tím člověk zamyslí hlouběji, tak mu dojde, že těch klíčů, podle kterých se dá vybírat, je hned několik. Mám tohle video rád, protože se mi líbí, jak je natočené? Nebo proto, že mám rád tu písničku? Těžko říct. Asi by to mělo jít ruku v ruce.
Při těch pár video pouštěčkách, co jsem dělal, se mě někteří ptali, jaké je mé nejoblíbenější video. Vlastně to nevím, rozhodně nemám jedno, nemám jich ani pět a hlavně – strašně často se to mění. A to je dobře. Nabízím deset (+ jedno) z těch mnoha, co mě baví, v pořadí podle roku, kdy byly vydány. Snad někoho potěší. A já se budu těšit na roušku, kterou mi má dneska přinést Andrea. Profesionálně ušitou, pod ní se to bude smát jedna radost.
The Cramps – Human Fly
Ti z nejmilejších. New York, rok 1978, za kamerou Alex de Laszlo a krátký horrorový film, který stál prý méně než dvě stě bucků. Inu, je to na něm vidět. Jenže laciná poetika k The Cramps patří, stejně jako horrory a sci-fi. A Lux Interior nabízí v těch pár minutách víc šťávy než Jeff Goldblum v celovečeráku.
Blondie – Rapture
Na tohle video jsem si vzpomněl nedávno, když jsem psal o knížce Debbie Harry. Zase New York, tentokrát s pozlátkem, rtěnkou i řasenkou. A první písnička na vrcholu americké hitparády, která obsahovala rap. I když zrovna ten Debbie moc nejde. Ale jinak je to celé hezké, i kdyby se ve videu neukázal Fab Five Freddy, Basquiatovi to za DJ pultem vyloženě sekne. Blondie is a band, nezapomeňte.
The Pop Group – Where There’s a Will
Z New Yorku do Bristolu, i když zrovna tohle video The Pop Group natočili v belgické televizi. Docela by mě zajímalo, jak dlouho tam pak ještě pracoval produkční, který je tam přivedl. Finální záběr na vyděšeného moderátora v pulovru je k nezaplacení. Each and every one of us, shall pay on demand.
The Afghan Whigs – Milez Iz Ded
Ve chvíli, kdy The Afghan Whigs dotočili skvělé album Congregation, se Greg Dulli dozvěděl, že zemřel Miles Davis. Jeho známý mu tehdy nechal na záznamníku jednoduchý vzkaz: „Miles is dead. Don’t forget the alcohol.“ Během jednoho dne natočili tenhle song, který se jako utajený track objevil na desce. Dnes je téměř nepochopitelné, že tenhle klip mohla vůbec nějaká televize vysílat.
The Wolfgang Press – Going South
Jedna z mnoha pozapomenutých kapel z osmdesátých let. Londýnští The Wolfgang Press vydali pět alb, tohle je úvodní skladba z toho posledního z roku 1995. Funky Little Demons. Pánové měli rádi Davida Wojnarowicze, teprve teď mi dochází, že jeho maska Rimbauda byla svého druhu rouškou.
Nick Cave & the Bad Seeds – Fifteen Feet of Pure White Snow
Bez mistra by to samozřejmě nešlo, navíc zrovna u něj by těch „nej“ videoklipů byla spousta. Stojím si za Fifteen Feet of Pure White Snow, nejen proto, že je strašná škoda, jak bývá album No More Shall We Part podceňované, ale taky kvůli Jarvisi Cockerovi, Jasonu Donovanovi a hlavně Johnu Hillcoatovi, který ho v někdejší budově Ústředního výboru komunistické strany Kazachstánu natočil. Hledejte Warrena Ellise.
Devastations – The Night I Couldn’t Stop Crying
Další Australani, kteří už bohužel dávno nehrají. Nevadí, zůstali po nich tři skvělá alba. Tahle věc je z toho druhého, nazvaného Coal, které vyšlo v roce 2005. Video je nejspíš fanouškovské, ale to je jedno.
Eels – That Look You Give That Guy
Další kapela, která má skvělých videí přehršel. Atmosféra tohohle je ale k nezaplacení. Mark Oliver Everett má vzácný dar, dokáže psát ohromně smutné písničky, které umí vždycky potěšit.
M.I.A. – Bad Girls
Girl Power a Bollywood mezi ropnými vrty. Famózní song i klip, s odkazy například na film Rebel bez příčiny. M.I.A. chtěla tímhle videem podpořit práva žen v arabských zemích na řízení automobilů, některá západní média jí na oplátku nařkla z propagace stereotypů. Tak to bývá.
Jlin – Carbon 7
Album Black Origami pro mě bylo zjevením, tohle video vlastně taky. Točil ho Joji Koyama, který jinak pracoval třeba s Four Tetem, Mogwai nebo Coldcut. Od Black Origami už to jsou tři roky, chtělo by to novou desku.
Prince – Super Bowl XLI, halftime show 2007
Jedno koncertní nakonec. Velké koncerty mě příliš nebaví a americký fotbal nezajímá, ale tohle tedy ano. Dvanáct minut, šest věcí, z toho tři covery a fantastická Purple Rain na závěr mezi hromy, blesky a deštěm. Král. Fialová je barva naše.
foto @ David Wojnarowicz
Maria Pyatkina, David Čajčík, Michal Pařízek 29.10.2024
Pokud někde objevovat, tak právě tady. Vybíráme z napěchovaného programu devět jmen.
Michal Pařízek 04.10.2024
Dneska v osm večer na Radiu 1 spolu s Angeles Toledano, Melike Şahin, Autumnist, Juliánem Mayorgou nebo Cindy Lee. If You Hear Me Crying… leave me alone.
Michal Pařízek 20.09.2024
Šest dní u moře uplynulo tak rychle, že jsem se ani neotočil, a určitě nejen proto, že tam bylo 15 stupňů. Ale ve stínu toho, co se dělo/děje tady, už…
Michal Pařízek 06.09.2024
Okruží severu sedí kolem mozku pevně a (možná) napořád, podobně jako prsten, který mám na prstě snad po třiceti letech. Přišel ke mně před Rouge, komu tak asi patří? Forget…
redakce 29.08.2024
Mario „Dust“ La Porta si zařídil svůj bar, aby se měl kde zašít, taky si tam hrává. A se svojí kapelou jezdí po světě. Přijedou i do Kaštanu.
Michal Pařízek 23.08.2024
Štvanice minulý pátek hořela. První pražský Underground Overtake se povedl náramně, atmosféra euforická a velká stage, která u Bike Jesus vyrostla, byla zatraceně funkční i slušivá.
Veronika Mrázková 13.08.2024
Současně je právě marnost a nevědomost, kde začít a kde skončit, vzrušující. Tlumí racio a vynucuje si takové oddání dílu, které se obejde bez faktického výkladu či pointy.
redakce 13.08.2024
Letošní Brutal Assault je za námi a vypadá to na jeden z nejvýživnějších ročníků vůbec. A to nejen podle našich vyndaných reportérů.
Michal Pařízek 09.08.2024
Rozhovor s Nubyou Garcia jsem dělal před pár lety, bylo to uprostřed covidu a bylo to tím poznamenané, ale už tehdy to bylo milé...
Michal Pařízek 26.07.2024
Všechno dobré, něco výjimečné, vytržení s sebou přinesla Aunty Rayzor a vyloženě roztomilí Irreversible Entanglements. Zejména Camae Ayewa, která se chtěla boxovat.