Jiří V. Matýsek | Články / Recenze | 11.11.2014
Možná se mýlím, ale v kariéře (téměř) každého bluesmana přijde den, kdy se rozhodne natočit album písní, které jej formovaly. O takový návrat domů se nyní pokusil zástupce střední generace bluesových kytaristů Kenny Wayne Shepherd. Sedmé studiové album nazval velmi příznačně Goin‘ Home a v jeho případě by se dalo hovořit o jakési bilanci, možném zlomu v kariéře. Kenny Wayne už není tím zázračným dítětem s kytarou, ale vyzrálým čtyřicátníkem, který o pozici na bluesové scéně nemusí bojovat. Návrat domů tak pro něj může být možností k nadechnutí před vykročením do dalších hudebních let.
Shepherd nemá potřebu cokoliv sobě nebo někomu dalšímu dokazovat, vybral prostě kolekci dvanácti písniček, které má – očividně – rád a hraje je tak, jak podle něj znějí nejlépe. V mnoha případech to znamená v souladu s původní interpretací (výrazná podobnost je patrná třeba u House Is Rockin‘ Stevie Ray Vaughna).
Výběr písniček můžeme chápat i symbolicky. Projdeme-li názvy, najdeme v nich vyrovnávání se s vlastním (nejen muzikantským) životem – I Love the Life I Live, Boogie Man, Looking Back, Still a Fool… Kenny Wayne Shepherd nám tímto podává zprávu nejen o hudbě, kterou má rád a která ho inspirovala, ale hlavně nám vypráví o sobě samém. Shepherd na Goin‘ Home sahá do archivu ke klasikům a na jednom albu se tak potkávají BB King, Muddy Waters, Willie Dixon či Freddie King, ke všem je přistupováno se znatelnou úctou. A s ne zrovna velkou interpretační nápaditostí. Ale to budiž Shepherdovi odpuštěno, blues bylo vždy spíš o vzdávání úcty legendám než o snaze vytvořit cover, který by byl k nepoznání.
Instrumentačně deska nepřekračuje standardy nastavené pro moderní bluesové album, Shepherd se tentokrát nepředstavuje pouze jako kytarista – stále je velmi inovativní a je radost naslouchat jeho svižným prstům, ve kterých je zároveň spousta citu a něhy –, ale i jako zpěvák. I tady si je velmi jistý, jeho hlasové zabarvení se k žánru hodí přesně.
Shepherův návrat domů potěší. Zase jednou poctivé blues, výborně zahrané, s pečlivým výběrem skladem, který není jen ledabylým nakládáním žánrových hitů, ale má sofistikovanou dramaturgii. Kenny Wayne Shepherd dozrál a jak Goin‘ Home dokazuje, má stále obrovský potenciál. Jen ho už nebude chránit nálepka mladého zázraku s kytarou.
Kenny Wayne Shepherd – Goin‘ Home (Concord, 2014)
www.kennywayneshepherd.net
Jakub Veselý 21.11.2024
Inšpiráciami sa Templeman netají, na R&B a soulových prvkoch sa podpísala hudba Stevieho Wondera a Princea, indie rock s jemnou psychedéliou pripomínajú Tame Impala alebo MGMT.
Magdalena Fendrychová 11.11.2024
Texty se nezabývají současnými společenskými problémy nebo zásadními citovými zvraty, spíš popisují každodenní situace a fantazie.
Žofie Křížková 05.11.2024
Dvaačtyřicetiminutová stopáž zahrnuje jediný track a ten nabízí ponor do hluboce meditativní lázně neopakovatelných nuancí. Za týden v Praze.
Sára Prostějovská 28.10.2024
Synthpopové Forgive Too Slow vypráví deset krátkých příběhů lásky, jíž autorka v každém z nich nahlíží jinýma očima.
Šimon Žáček 28.10.2024
Druhá série Rodu draka se tak moc věnuje intimním chvílím rodinných členů, až zapomíná na zásadní konflikt. Anebo je to záměr?
Lea Valentová 25.10.2024
Dômyselnú dramaturgickú pavučinu tak organizačný tím pretkal napríklad lokálnymi mýtmi aj ladením nástrojov z mimoeurópskych lokalít.
Michal Berec 05.10.2024
Nosným kameňom je hypnotická repetitívnosť motívov, improvizácia na pomedzí apalačského folku a jazzu, ktorá sa ale môže postupne začať zlievať.
Richard Michalik 31.08.2024
Opäť cez vydavateľstvo Constellation (Godspeed You! Black Emperor, Jerusalem in My Heart) a opäť s rovnakým producentom (Zach Scholes).
Jakub Veselý 30.08.2024
Názov Doomer Music je na mieste a album nám prináša pohľad do sveta, v ktorom sú ľudské emócie potlačené, kde môžeme vidieť len drsnú schránku panelových domov.
David Stoklas 27.08.2024
Final Summer je deska, ze které čiší životní síla a touha něco dělat. A dělat to navzdory příkořím.