Silou kovadliny nejen do předních řad

Standa (nejen guturální kejkle v matematické mlátičce This Ruin) mi dává leták a říká, ať se stavím. Že to bude parádní koncert. Prej přijedou Obstacles, pohrobci Children of Fall, o kterých v té době mluvíme snad furt, pokud zrovna nemluvíme o metalu. A hlavně že bude hrát Balaclava. Absolutně nevím, co je to za kapelu, název mi připomíná slovo baklava, ten zákusek. Pouštíme si je s kámošem hodně zběžně a usoudíme, že to je „moc punk“. Ať už jsme tím mysleli cokoli, 24. ledna 2008 jsme nedošli na kopec. Ten papírek mám pořád schovaný v šuplíku, kam si dávám věci „na památku“, abych nezapomněl, jak je důležité mít oči otevřené. Píše se rok 2014, sedíme s Leximem a Martinezzem na pivu a vedeme debatu, ze které nám vychází, že v hardcore chybí jedna generace. Dva dny na to říkám Leximovi, jak jsem, shodou okolností taky v roce 2008, neviděl Gnu. „Říkali jsme si, tyvole dvě basy, to bude hrozná pičovina.“ Tak jsme šli někam na jídlo a vrátili se na Lahar. Když je člověku 16, 17, některé věci ho prostě nezajímají. Odmítá je, aniž by se nad nimi zamyslel. A svojí mladistvou radikalitu koncentruje špatným směrem. Alespoň někteří. Pak vás ale jedna kapela, koncert, rozhovor před klubem, prostě něco semele tak, že chcete vědět, odkud se všechny ty kapely vzaly, co bylo před nima a co přijde po nich. A tyvole, myslím si, že Hanba by mohla být právě ta kapela.

Silou kovadliny. Takhle mocně naráží každý refrén, vlastně i sloky. 10 skladeb v 18 minutách, žádné těžké počty. Žádný velký sraní. Žádná věda, čistá energie. Otázka jedné zkoušky, dynamit složený ze zkušeností a chutě hrát. Je to slyšet. Maká to. Hanba tvrdí, že většina jejich riffů je ukradených. Možná jo, nejsem expert, ale přijde mi, že Hanba má vlastní tvář a zní neotřele. Ostatně úvodní kytarové výpady připomínají historku, jak přišel kytarista Tomáš na první zkoušku s tím, že jdou dělat kántry. Zní to tak. A maká to dost. Složení kapely je natolik pestré a průkazné, aby z toho nevylezla nuda. Chytlavé melodie na ploše příliš krátké, aby začaly působit vlezle nebo ubíjejícím dojmem. Přímočaré nápeky s vervou lokomotivy. Všechno na svém místě.

Banánovy texty měly vždycky co říct. Často (mi) taky dodávaly sílu, nutily (mě) přemýšlet. Ono to třeba nebude dávat úplně smysl, co teď řeknu, ale co. Spes Erepta a deska Minutová terapie patří do mého nejužšího TOP. Nejsem vegan, nemám straight edge, ani nejsem punkáč, ale žádné texty mi snad nikdy nepřipadaly bližší. Vždycky, když tu desku poslouchám, něco se semkne, věci začnou dávat smysl. Proč to vlastně vykládám? Já nevím, třeba proto, abych implicitně řekl, že je v pohodě nesouhlasit s kapelama, co člověk nosí na tričku. Nebo s kámošema. Jinak se budeme poplácávat po ramenou tak dlouho, až spadneme a nebude nikdo, kdo by nás zvedl.

Zpátky k textům a kovadlině. Banán provokuje, jde přímo k věci, srozumitelně a úderně, s humorem i nadhledem. Třeba pasáž „zahajlovat na skleněný voko“, naprostá genialita, na kterou neexistuje recept. Rozesměje mě to pokaždé, i po osmapadesátém poslechu. A skladba Stopy má zase, nebojím se říct, až literární text. Síla metafor a nepřímého sdělení. Největší dopad má ale text s křehčím tématem v písni Ptáčata, co nemohou létat. „Ptáčatům, co nemohou lítat, každý den kovat křídla./ Držet je v dlaních, přitom je nelitovat./ Prostě a jednoduše je jenom milovat.“