Nestálá hladina černého jezera Boduf Songs

Taková nádhera se křížovou klenbou Galerie U Mloka nelinula ani nepamatuju. Mat Sweet přijel s novou deskou Burnt Up On Re-Entry, v setlistu však pamatoval i na starší kousky. S kytarou mu předskočila americká kámoška Jessica Bailiff, kterou mistr doprovodil na bicí. Je poslední dubnový večer a mohutné metličky (čti: košťata) se k filipojakubské noci hodí náramně. Oba absolutně soustředění. Basák hypnoticky stínuje. Stojí zády, na hlavě kapuci, inu postmoderní černokněžník. Obecenstvo ani nedutá, desítky strnulých soch dokonale omráčených tíhou okamžiku. Nevím, kdy naposled jsem tak zřetelně slyšel drhnout trsátko o struny. Nepopsatelně atmosférický warm-up. Tichá krása, souznění. A to byl teprve začátek.

Devátá odbila, lampa ještě svítila. Zespod ji doplňují žlutě zářící čtvercová tlačítka na shoegazeovém bazmeku. Mathew sedí na židli, přimhouřené oči, kytara na klíně. Vystupuje skromně, skoro až zakřiknutě. Záhy jej obklopí akordy a prostorem si začnou pozvolna klestit cestu makabrózní přízraky. Trocha akustické folkové psychedelie, trocha ryzího písničkářství. Táhlé melodie končící v nekonečnu. Komorní symfonie pro dvě ruce. Pocitová záležitost. Soundtrack noci. V některých polohách byste uslyšeli spadnout špendlík. A rozhodně to nebylo tím, že by vypadly pojistky. Místo toho slyšíme cvakání fotoaparátu. Zvláštní. O kolika koncertech můžete tohle říct? Nikdo nemluví. Jen občas se zpod pečlivě učesané černé pěšinky ozve nesmělé „Thank you“. Lidi jsou jak pěny, nehybně visí Matovi na strunách a dychtivě hltají každičký tón. V mezičase pravidelně propukají v nadšený ryk a až nečekaně intenzivní potlesk. Jinak ani hláska. V momentě, kdy nikdo z publika není schopen zareagovat ani na umělcovu nevinnou otázku: „Anyone knows what time is it?“, dostává večer už lehce bizarní rozměr. Baladická nálož zřejmě dolehla i na hlasivky všech přítomných.

Vzduch váží asi tunu a lepí jak ševcovský klih. Jako by se nad námi zavřela hladina černého jezera. Nádech ale najednou ztrácí smysl. Nikdo nic nechce, nikdo nic nepotřebuje. Je jenom tady a teď. Song to keep me still. Sofistikovaná ponurost. Těžká a obepínající jako temnota v hodině mezi psem a vlkem. Jednou nohou v ráji, druhou v předpeklí. Umím si představit, že podobné záležitosti pouští Tim Burton doma dětem před spaním. Mat vypadá unaveně, ale ošidit přídavek ho ani nenapadne. Postěžuje si na vlhkost, ale záhy to jedním dechem odlehčuje, že prý o něm stejně všichni říkají, že je „shit guitarist“. Když dohraje, zůstane ve vzduchu viset kouzlo nevyřčeného. Všechny nás dostalo a nikdo nám ho nevezme.

Spokojený se zasněně potácím k distru, vedle zrovna někdo nabízí veganské chlebíčky a další laskominy. Vinyly a medvědí česnek. To nevymyslíš. Věren svému příjmení nandá si Mathew s úsměvem na lívance pořádnou porci tmavé marmelády. Zaslouží si to. Nakonec se tu sešel solidní hlouček. Známé i méně známé obličeje. V Olomouci to bylo vždycky spíš o věrnosti než o počtech. Dialog Crew se rozloučili ve velkém stylu, snad brzy najdou důstojného nástupce.