Temný playlist pro temné roční období

Temný playlist pro temné roční období. Projev radostné melancholie a podzimní/zimní deprese. Jakou hudbu volit, na jaké klipy koukat? The Cure, Nick Cave, David Bowie a další v temné selekci.

The Cure - A Forest
„Suddenly I stop, but I know it‘s too late. I‘m lost in a forest, all alone.“
Temný les a temná hudba, už to ani nemůže být víc goth. Minimalisticky temná Simonova basa a Robertova „zamlžená“ kytara. Klasikou je live verze z Werchter festivalu v 1981, kde byli The Cure požádáni, aby brzy skončili, jelikož vedle začíná Robert Palmer. Původně pětiminutovou skladbu Cure „rebelsky“ natáhli na devět minut. „Fuck Robert Palmer, fuck rock‘n‘roll!“ zní z mikrofonu po čtyřminutové kytarové onanii. Ach, ta temnota. Třeba si dlouhou verzi užijeme i v příštím roce v Praze.

Pro milovníky nečekaného taky doporučuji MIDILIDI a jejich „ostuda verzi“ písně Pokoj. Konkrétně klidně verzi z letošní Pohody. Teď už určitě nikdo nemá ani tušení, co uvidí/uslyší.

Nick Cave and the Bad Seeds - The Carny
Před časem jsem v rámci jedné debaty řešila preferovaný způsob smrti. Po krátkém zamyšlení můžu zkonstatovat, že je to asi „death by Nick Cave“. Kdo někdy zažil Cavea na koncertě (třeba 2013 na Pohodě anebo v listopadu téhož roku v Praze) určitě pochopí, co tím myslím. Třeba takové Murder Ballads. Wikipedie tvrdí, že na něm umře celkově 65 lidí, což vychází 6,5 na jednu skladbu. Já jsem to teda nepočítala, každopádně vraždy a smrt v různé podobě patří mezi oblíbená Caveova témata ne jenom na tomhle albu. Spolu s jinýma úchylárnama.

Umírající kůň v podobě Blixovy kytary, noireové klávesy a hejno vran, „first one, then the others flapping blackly down“. Tahle skladba spolu s From Her to Eternity taky podtrhuje dle mého názoru nejlepší (zamilovanou!) scénu v Nebi nad Berlínem. Vražednosti jedině v kombinaci s láskou, když vás Nick Cave chytne pod krk, tak ho za to budete milovat.

Siouxsie and the Banshees – Christine
Album Kaleoidoscope, ze kterého je tenhle singl, byl u Siouxsie and the Banshees posunem od temného post-punku k větší barevnosti a experimenty s elektronikou a syntezátory. V případě této skladby jsou barvy vyváženy textem o „Christine, the strawberry girl“ s poruchou identity a dvaadvaceti tvářemi. Text byl inspirován hlavní postavou filmu The Three Faces of Eve, inspirovaného skutečnými událostmi. Video k písni je stejně kaleidoskopické a barevné….

Bauhaus – She‘s in Parties
A tohle je už poslední post-punk, slibuji! Stejně jako architektonický Bauhaus, i hudební skupina Bauhaus byla průlomová a silně imidžově trendy. Hudebníci si od architektů půjčili dokonce i logo a font, proto když si teď člověk koupí plakát v Bauhaus muzeu, může se tvářit, že je goth. Poster child temnosti Peter Murphy se spolu s ostatními členy ve videu dramaticky prochází temnými chodbami, svrchník mu vlaje a v jednom momentu dokonce upustí šálek s kávou/čajem, který se po pádu na zem rozmlátí a nápoj se rozprskne všude kolem. Mrhání.

Hudební Bauhaus to spolu až tak dlouho nevydrželi a album Burning from the Inside, ze kterého je tahle písnička, vyšlo post-mortem. Je fakt, že se v roce 2008 dali znovu dohromady a nahráli ještě jednu desku, jejich temnou atmosféru je ale asi nejvhodnější hledat v letech osmdesátých. Tahle písnička je vhodná k procházce potemnělým parkem s vlajícím svrchníkem.

Ministry of Wolves – The Gold Key
Úvodní skladba k pohádkovému albu, kde Danielle de Picciotto, „a middle-aged witch“, vypráví „dětem“ o magickém klíči a snech. Je to v podstatě jenom prolog k ostatním, více vzrušujícím písním a pohádkám, jako jsou Rumpelstiltskin (Rumplcimprcampr) v podobě Alexandra Hackeho anebo Hansel & Gretel (Jeníček s Mařenkou) v provedení Micka Harveyho. Magická a zasněná atmosféra Hackeho minimalistické kytary a melancholického klavíru Paula Wallfische vytváří dokonalou pohádkovou atmosféru.

Pink Floyd – Corporal Clegg
Mám občas tendence používat zvláštní analogie. Třeba sendvičová hudební teorie. V případě Pink Floyd to funguje asi takhle: první album je Syd Barrett v kuchyni, uplatňující svůj přirozený talent k tvorbě dokonalých obložených chlebíčků, byť s trošku nekonvenčními kombinacemi přísad, které se však k sobě nakonec hodí (třeba prosciutto s melounem). U druhého alba už Syda v kuchyni nemáme a je místo toho někde na tripu, ostatní členové si ale řekli, že to přece nemůže být takový problém, jsou to jenom chlebíčky… Ale jak to přesně bylo? Snaží se nejlíp, jak umí, ale spíš než prosciutto s melounem je to šunka s ananasem. Jestli to lze aplikovat i na tuhle písničku, na to si musíte odpovědět sami. Mimochodem na šunce s ananasem nevidím nic špatného.

David Bowie – Speed of Life
Bowieho nové album má prý být inspirováno krautrockem. Má potenciál pokračovatele Low? Těžko říct, v současnosti si už Bowie užívá stáří, v klídku doma v křesle poslouchá Kraftwerk a netoulá se po rozbouraných ulicích západního Berlína, ani nevysedává s Iggy Popem v kavárně Neues Ufer na Hauptstrasse. V časech, kdy tomu tak ještě bylo, vznikla tahle první část berlínské trilogie ve spolupráci s experimentálním guru Brianem Enem. Pohublý Bowie s neodmyslitelnou cigaretou se prochází kolem zdi, počasí je typicky berlínské a šedivé (zveličení), sovětští vojáci se samopaly se mračí a Bowieho producent podvádí svou manželku s hostující vokalistkou… to je až na „Heroes“.

The Horrors – Primary Colours
Druhé album The Horrors bylo velkým posunem od garage-punkového Strange House k postpunku a neopsychedelii. Dokonce tak, že je hodně lidí přestalo poslouchat, protože „se změnili“. Dle mého názoru je super, že čas, který původně věnovali imidž a vymýšlení falešných jmen, tentokrát dali hudbě a taky je to jeden ze zajímavých případů, kdy se kapele podařil obrat o 180 stupňů bez toho, aby se pak zklamaně vrátili k původnímu stylu. Primary Colours jsem nejvíc poslouchala v nočním vlaku z Varšavy do Krakova v listopadu před pár lety, vracejíc se z jejich koncertu. Barevnost hudby, studentský klub v přízemí paneláku univerzitních kolejí a TMA.

Grizzly Bear – All We Ask
A máme tady zimu. Zvuk Grizzly Bear je chladivá Mlha a echo, což si nejsem jistá, jestli dává úplně smysl v rámci zákonů fyziky. „Převrácená“ synkopická rytmika a vlnitost jako jejich typický výrazový prostředek vytváří typickou melancholickou zasněnost podobnou zasněžené zimní krajině. Teda až dokud sníh neroztaje, to už pak nezachrání ani dreamy experimentální hudba.

MGMT – Flash Delirium
A neopsychedelie na závěr. Pořád mi není úplně jasné, proč druhé album MGMT dostalo horší hodnocení než to první. Možná že bylo víc experimentální? Video k Flash Delirium je celkem slušná divnost, podivná rodinná sešlost se náhle změní v jakýsi rituál s futuristickou od-úhořovací mašinou, tempo hudby i videa eskaluje, až se na konci náhle utne. Skvělou (a delší) jízdou je taky dvanáctiminutová Siberian Breaks z téhož alba.