Vilma Timonen Quartet: Drops

Česká republika zrovna nevyniká v kladném inspirování se jinými národy, a to bohužel ani v umělecké sféře. O polovinu “menšímu” Finsku bychom mohli závidět. Muzika je štědře podporována, jejich export office funguje na výbornou, do širšího povědomí se tak nové projekty dostávají mnohem snadněji. Reklama není samozřejmě vše. Země tisíce jezer by se mohla přejmenovat i na zemi tisíce zajímavých hudebních projektů, fanoušci world music či metalu vědí své. Finové umí výborně nakládat se svým kulturním dědictvím. Často hledají podněty v mytologii, aniž by si hráli na “folkloreček”, nebojí se práce s tradičními nástroji v novém kontextu.

Jedním z nich je i Vilma Timonen Quartet, fusion seskupení devětatřicetileté zpěvačky a hráčky na kantele, tradiční finský drnkací nástroj podobný citeře. Timonen přednáší na prestižní Sibeliově akademii v Helsinkách a je považována za jednu z pionýrek využívání kantele inovativním způsobem - například jeho elektrifikované verze.

Vilma Timonen Quartet propojuje současnou lidovou hudbu s žánrovými prvky jazzu, folkloru i rocku. Debutové album vyšlo roku 2007, o dva roky později získala druhá nahrávka Forward finskou obdobu Grammy, cenu Emma, za nejlepší etno nahrávku. Novinka Drops, vydaná v říjnu 2015, nastavila devíti skladbami laťku ještě výše.

Repertoár desky tvoří originální Vilminy kompozice i tradiční melodie v aranžích kvartetu ve složení frontlady Vilmy, basisty Jaakka Kämäräinena, kytaristy, trumpetisty a vokalisty Topiho Korhonena a perkusisty Tuomase Timonena. Čtveřice vybízí v bookletu alba posluchače k představě propojení finské chatky naplněné jemnou hrou na kantele s živelností městského klubu - tedy přirozeného střetu tradice a současného soundu, aniž by jedno nebo druhé získalo navrch. Ostatně právě s takovými hudebními mixy si Finové umí s elegancí sobě vlastní poradit, jak to dobře známe z tvorby profláklejších Värttina nebo akordeonisty Kimma Pohjonena.

Příjemně vtíravý Vilmin hlas ve spojení s nápaditou instrumentací zcela vynahradí případnou neznalost jazyka, písně s pevnou strukturou mají někdy drsnější zvuk, jindy nechává čtveřice vyniknout jednotlivé nástroje v rázných sólech (Ilman varjora) či se ponoří do snivého vícehlasu i jazzových úprav, jako třeba v Drops či v závěrečné Paasto. Ať už promlouvá saxofon nebo perkuse, zurčivý zvuk kantele je nepřeslechnutelný a dovedně rámuje každý kus. Deska Drops zcela naplňuje Vilmino prohlášení, že “občas vydá melodie za stovky slov”.